Česká republika si zahrává s jaderným ohněm

Jakub Rolčík

Reakce na připomínku Jiřího Krupky k článku Potvrzeno: Americký systém raketové obrany ve Střední Evropě je namířen proti Rusku

Jiří Krupka reagoval 21. srpna 2008 na článek s názvem Potvrzeno: Americký systém raketové obrany ve Střední Evropě je namířen proti Rusku a uvedl, že „Pan Rolčík ve svém článku píše, že 10 antiraket umístěných v Polsku dokáže ohrozit Rusko.“ Pan Krupka se mýlí, nic takového jsem netvrdil. Abych předešel pochybnostem, cituji svá slova ze zmíněného článku:

Aniž by brali [zástupci české vlády] v potaz, že základna v České republice může být jen první z mnoha dalších, jež budou postupně obkličovat Ruskou federaci – politický analytik Oskar Krejčí mluví o Pandořině radarové skříňce – uklidňovali českou veřejnost argumentem, že „pouhých“ deset amerických antiraket nic nezmůže proti tisícům ruských balistických střel.

Tento argument byl několikrát zpochybněn – připomeňme zde alespoň často citovanou analýzu Keira Liebera a Daryla Presse v časopise Foreign Affairs nebo článek s názvem Protiraketový systém se tváří jako obrana, je ale určen k útoku, který vyšel v již zmíněném listu Izvestija.

Uvedl jsem tedy, že argumentace vládních zastánců amerického radaru v České republice byla zpochybněna. Je ovšem pravda, že toto zpochybnění bylo – jak uvádí Jiří Krupka – kriticky hodnoceno na stránkách Foreign Affairs. Dlužno ovšem dodat, že ono kritické hodnocení bylo rovněž zpochybněno, a to opět autory článku The Rise of U.S. Nuclear Primacy Keirem Lieberem a Darylem Pressem (v diskusi s názvem Nuclear Exchange: Does Washington Really Have (or Want) Nuclear Primacy?, na niž dvakrát odkazuje Jiří Krupka, jde o posledních 15 odstavců).

Hovořím-li o pochybnostech, pak mám na mysli i argumentaci českých autorů, jichž se Jiří Krupka dovolává. Petr Suchý, vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií brněnské Masarykovy univerzity, je zastáncem umístění amerického radaru v ČR, který ignoruje rizika spjatá se záměrem současné americké a české vlády a snižuje se k argumentům typu „radar zvýší prestiž České republiky“. Přes to, že Britské listy shromáždily unikátní soubor argumentů souvisejících s případným vybudováním a provozem amerického radaru v Brdech, označil je Petr Suchý jako „rekordně dezinformační zdroj“, na což reagoval ostře kriticky bývalý zbraňový expert Amnesty International Karel Dolejší.

Ani další dva odkazy Jiřího Krupky na tzv. policy papers Ústavu mezinárodních vztahů Praha nezbavují čtenáře pochybností o nadhledu jejich autorů. Zatímco Radek Khol opakuje poněkud přihlouplé argumenty, podle nichž Moskva nebude na radar reagovat, protože v minulosti akceptovala po prvotních verbálních námitkách jak rozšíření NATO o středoevropské země, tak odstoupení USA od smlouvy ABM, Nikola Hynek se uchyluje k pojmu „vyděračský potenciál Ruska“, který zní zvláště pikantně na pozadí skutečnosti, že v roce 2003 to byly právě Spojené státy, kdo se uchýlil k odposlechům a vydírání členů Rady bezpečnosti OSN, aby dosáhl schválení útoku na Irák, který nakonec tak jako tak podnikl i bez souhlasu OSN. Výčet ruských a amerických nosičů jaderných zbraní v kapitole 2.1 Trendy v bilaterální asymetrii mezi Ruskem a USA a strategické cíle Ruska v pozadí Hynkovy studie je neúplný a představuje jen chatrný základ pro diskusi o strategické rovnováze mezi Spojenými státy a Ruskou federací.

Není mi proto příliš jasné, jakým že způsobem mohla přispět krátká reakce Jiřího Krupky ke „zkvalitnění“ diskuse o protiraketové obraně.

Teroristický útok mezikontinentální raketou s jadernou hlavicí? Fikce

Pomineme-li spekulace o nasazení taktických nukleárních zbraní Spojenými státy v Iráku, Izraelem v Libanonu nebo Ruskem v Gruzii, pak jediným zaznamenaným použitím jaderných zbraní ve válečném konfliktu bylo americké bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki v roce 1945. Od té doby jaderné zbraně ve válce použity nebyly – jejich ohromné zásoby nashromážděné západním i východním blokem zajišťovaly rovnováhu založenou na jistotě vzájemného zničení v případě jaderného konfliktu započatého kteroukoli z protivných stran. Doposud tedy trval „jaderný“ mír vynucený samou existencí těchto jaderných zbraní. Leč bude tomu tak i v budoucnu? Může nastat situace, v níž nějaký šílenec jaderné zbraně použije nebo jejich použitím bude vyhrožovat?

Ano, odpovídají zastánci amerického systému Národní raketové obrany v Evropě, útok mezikontinentální balistickou střelou (dále ICBM) s jadernou hlavicí Evropě skutečně hrozí. Je zde „možnost, že by se raket mohly zmocnit a odpálit je různé teroristické skupiny,“ tvrdí vládní server protiraketam.cz.

Vezměme rozum do hrsti, podívejme se např. na video věnované ruské ICBM Topol nebo Topol-M a položme si několik jednoduchých otázek: Je vůbec reálné, aby „teroristická skupina“ překonala veškerá bezpečnostní opatření a „zmocnila se“ nějaké ICBM? Pokud ano, to si opravdu nikdo nevšimne podezřelé manipulace s válcem o průměru 2 metrů a délce 23 metrů, tedy s rozměry, s nimiž by např. v prostoru mezi Národním divadlem a kavárnou Slavia spolehlivě zatarasil Národní třídu? Pokud ne, dokázali by neškolení teroristé zvládnout složitou a proti zneužití promyšleně zabezpečenou proceduru ustavení a odpálení ICBM a posléze i navedení hlavic na cíl?

Možné to jistě je, ale jen v některém z katastrofických filmů hollywoodské provenience. Těch filmů, jež jsou určeny americkému publiku ochotnému věřit, že poblíž (v troskách) WTC byl 11. září 2001 nalezen pas jednoho z atentátníků nasáklý kerosenem.

Terorista, který by skutečně chtěl zaútočit na Spojené státy a šlo by mu o způsobení co největší hrůzy v západním světě, by jadernou hlavici propašoval na území USA a odpálil ji tam. S maximálně destruktivním účinkem na psychiku obyvatelstva západních zemí. S minimální možností odhalení původce teroristického činu. Aby bylo jasno, k jakým prostředkům se mohou teroristé uchýlit, přečtěme si zprávu, podle níž mexické námořnictvo zadrželo po domácku vyrobenou ponorku pašující z Kolumbie kokain.

Kdo pomýšlí na použití jaderných zbraní?

Představuje-li odpálení ICBM nějakou teroristickou skupinou nesmysl, tím spíše to platí v případě tzv. darebáckých států. Pokud by se např. Írán skutečně dopracoval použitelných jaderných zbraní a vhodných ICBM a odpálil je na Evropu či Spojené státy (pomiňme jeho mnohem pravděpodobnější útok na blízký Izrael), pak by si zajistil nevyhnutelnou totální likvidaci mnohonásobnou přesilou západních jaderných zbraní. Tvrdí-li česká vládní propaganda, že „jim na zničení vlastní země nesejde“, pak je s podivem, že Írán už teď nezaútočil stovkami svých raket s konvenčními náložemi na nenáviděný Izrael a setrvává u sice agresivní, přesto však pouze rétoriky.

Ve skutečnosti – jak na to opakovaně upozorňuje Miroslav Polreich – je jednání Íránu značně racionální, orientované na mezinárodní spolupráci. Kdyby na ní a na stabilitě v regionu neměl Írán zájem, nacházely by se jednotky Spojených států a NATO v Afghánistánu v mnohem horší situaci, než jaká je ta současná, hodnocená coby nejhorší od pádu Tálibánu.

Tážeme-li se na použití jaderných zbraní ve válečném konfliktu, nevyhneme se zemi, která k němu jako jediná v historii přistoupila – Spojeným státům. V roce 1969 prezident Richard Nixon, frustrovaný z vývoje ve Vietnamu, poslal bombardéry vyzbrojené vodíkovými pumami k hranicím Sovětského svazu, aby si na něm vynutil ukončení sovětské podpory Hanoji. Tento velmi nebezpečný nátlak USA je znám jako „Madman theory“, již dobře vystihuje Nixonův výrok: „Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min [tehdejší prezident Severního Vietnamu] pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír.“ Sovětský svaz domněle šílenému Nixonovi neustoupil, soudí se ovšem, že svět tehdy, sedm let po Karibské krizi, stál na pokraji jaderného konfliktu.

Tedy nejenom do hlav sovětských a ruských generálů, ale ani do hlav demokraticky zvolených vrcholných politiků Spojených států nikdo nevidí. Pokud jsou informace novinářského esa Seymoura Hershe pravdivé, pak je současná administrativa Spojených států připravena zaútočit na Írán s pomocí jaderných zbraní. V létě loňského roku byla dokonce zveřejněna – těžko říci, zda podložená – varování, že viceprezident Cheney plánuje odpálení jaderné zbraně na území Sojených států, aby tento teroristický čin mohl přiřknout Íránu a zdůvodnit jím vlastní jaderný útok USA na Írán.

Díky soustředěné práci tisíců odborníků v oblasti fyziky vysokých energií se svět nachází v situaci, kdy o bytí nebo nebytí celé lidské civilizace rozhoduje jen několik málo jednotlivců. Ukazuje se, že ani to, že se k této neúměrně velké moci dostali demokratickou cestou, není zárukou bezpečnosti pro lidstvo.

V této souvislosti není nezajímavá následující otázka: Gruzínský prezident Saakašvili má zřejmě zálibu ve zbraních a občas přespával v kasárnách. Obsazení Jižní Osetie začal barbarsky plošným bombardováním města Cchinvali, ale sám se jeví jako vystrašený zbabělec. Na tiskových konferencích v gruzínském Tbilisi mluví zásadně anglicky, přičemž často vystupuje před vlajkou Gruzie a Evropské unie, i když Gruzie členským státem Evropské unie není a na místě ani není přítomna žádná oficiální návštěva z EU. Podle neověřených zpráv se pokusil o sebevraždu, má psychické problémy a pobírá psychofarmaka. Během konfliktu vypustil z úst celou řadu přemrštěných výroků; oznámil např., že USA přebírají kontrolu nad přístavem Poti, což Spojené státy velmi rychle popřely a vysvětlily jako „nedorozumění“. O psychické stavu nejvyššího gruzínského představitele vypovídají hodně záběry, na nichž žvýká svou kravatu. Jak by se tento člověk choval a jak by se vyvíjel konflikt s Ruskem, kdyby Gruzie vlastnila byť jedinou jadernou hlavici?

Nebezpečí jaderného konfliktu na Zemi nepomine, nedojde-li k úplnému jadernému odzbrojení. Do té doby je třeba mít na paměti, že k použití jaderných zbraní proti libovolnému státu může za určitých nedefinovatelných podmínek přistoupit kterékoli země, která jaderné zbraně vlastní.

Ratifikace smlouvy o radaru: Bude Parlament ČR souhlasit s rizikem jaderného výbuchu 60 km od Prahy?

Diskuse o tom, zda a do jaké míry ovlivní prvky americké Národní raketové obrany v Evropě schopnost ruské odvety v případě nečekaného amerického útoku jadernými zbraněmi, je zcela nepodstatná pro Českou republiku a její obyvatele. Budování a zdokonalování jaderných potenciálů je v současné mezinárodně-politické situaci neomezitelnou výsadou jak Spojených států, tak Ruské federace. Česká republika nemá v této oblasti fakticky žádnou moc kteroukoli z jaderných velmocí přímo ovlivňovat; a na diplomatické působení, jež by přirozeně muselo probíhat v multilaterálním rámci zahrnujícím všechny země nemající jaderný arzenál, česká diplomacie již dávno abdikovala.

Dříve, než započne ratifikační proces v Parlamentu ČR, je zapotřebí zanechat diskuse o druhořadých tématech (zdravotní rizika, poškození životního prostředí apod.) a zodpovědět dvě vcelku prosté otázky:

– Zvýší nebo sníží plánovaný radar bezpečnost České republiky a jejích obyvatel? Zněla-li by odpověď „zvýší“, pak lze radar akceptovat, ovšem až po analýze, jaká možná rizika by s sebou jeho umístění přineslo a zda by tato rizika nepřevážila nad pozitivy oné zvýšené bezpečnosti. Zněla-li by odpověď „sníží“, pak by bylo nutno se ptát:

– Existují nějaká pozitiva, jež by vyvážila snížení bezpečnosti České republiky a jejích obyvatel, jež s sebou umístění radaru přinese?

Zodpovězení těchto dvou otázek si nežádá nic jiného, než střízlivou a nestrannou mysl. A vzhledem k možným důsledkům špatného rozhodnutí též otevřenou veřejnou debatu a širokou společenskou shodu na zvoleném řešení. Ta zde dlouhodobě je – minimálně dvě třetiny voličů americký záměr stabilně odmítají.

Problém spočívá v tom, že politická reprezentace, která ve volbách nedostala mandát o radaru rozhodnout, jedná nedemokraticky proti této shodě. Není se vlastně čemu divit: Celá řada politiků zcela otevřeně obhajuje americké národní zájmy. Příkladem je Alexandr Vondra, který by byl velmi dobrým velvyslancem Spojených států v České republice, na postu ministra české vlády ale národním zájmům České republiky škodí.

Vybudování amerického radaru v Brdech bezpečnost České republiky sníží. Česká republika donedávna prováděla mírovou politiku a ze strany žádného „darebáckého“ státu – ani z Íránu ani ze Severní Koreje – jí útok nehrozí. Souhlasem s americkým radarem se ale zahraniční politika ČR sváže nevyhnutelně s agresivní politikou USA, jež je jednou z příčin častých útoků na americké jednotky a americké zájmy po celém světě.

Vedle těchto pravděpodobných hrozeb jsou zde ale ještě hrozby jisté, neboť stabilní podobně, jako je stabilní odpor 65 až 70 procent obyvatel ČR. Jedná se o hrozby ruského jaderného útoku na plánovaný radar v Brdech a raketovou základnu v Polsku. Jak jsem uvedl již ve svém předchozím článku, Rusko varovalo před svým preventivním jaderným útokem proti americkým „protiraketovým“ základnám již na podzim 2006. Ze současných vyjádření ruských představitelů zopakuji výrok Zástupce náčelníka generálního štábu RF generála Anatolije Nogovicyna: „Polsko se rozmístěním prvků systému vystavuje úderům. To platí stoprocentně. Stává se terčem odvetných opatření. Podobné cíle jsou ničeny prioritně."

Zopakujme si to ještě jednou: Z vyjádření vrcholných činitelů ruské armády a politiky vyplývá, že pokud Česká republika nechá Spojené státy vybudovat v Brdech radarovou stanici, pak za podmínek, na jejichž tvorbu nebude mít Česká republika žádný vliv, Ruská federace může na radar zaútočit jadernou zbraní a obyvatelé České republiky tak budou mít tu pochybnou čest sledovat jaderný výbuch 25 km od Plzně, 60 km od hlavního města Prahy.

Podobná ruská varování zastánci radaru zlehčují argumentem, že došlo-li by k takovému útoku, jednalo by se již o globální jaderný konflikt, takže by to bylo stejně jedno. Přenesme se přes alibismus autorů těchto výroků, kteří podmínky pro globální jaderný konflikt vědomě spoluvytvářejí, a všimněme si toho, že již byl popsán scénář, podle kterého může dojít k jednomu jedinému jadernému výbuchu – nad radarem v Brdech – a přesto bude již probíhající masivní úder na Rusko zastaven. Nemá příliš cenu diskutovat o tom, do jaké míry je naplnění tohoto scénáře reálné. Pro obyvatele ČR je podstatné to, že existuje možnost jeho naplnění; a že vybudováním amerického radaru v Brdech se stává pravděpodobnějším, než když zde radar stát nebude.

Toto konstatování doplňme odkazem na zprávu Štěpána Kotrby, který upozorňuje, že v konfliktu mezi Gruzií a Ruskem provedla ruská armáda jako první úder na gruzínský vojenský radar. A všimněme si také toho, že Rusko jednalo vojensky předpokladatelně, pro mnohé účastníky a pozorovatele však nečekaně. Usoudí-li Rusko, že je to nutné, pak na americký radar v České republice skutečně zaútočí. Čerstvá gruzínská zkušenost přináší poučení, že západní spojenci včetně Spojených států mohou být zaskočeni a jejich reakce může být nad očekávání bezradná, vybíjející se pouze ve verbálních výlevech.

Jak vysvětlil Miroslav Polreich, závaznost článku 5 Washingtonské smlouvy pomoci svým napadeným spojencům v rámci NATO je velmi problematická. Česká republika tedy nemůže spoléhat na to, že Rusko útok proti radaru v Brdech neprovede, protože by automaticky následovala odpověď NATO. Pokud k ruskému útoku dojde, může následovat celá řada scénářů; a v nejednom z nich by Česká republika figurovala jako jediný stát zasažený jadernou zbraní. Podle studie Jiřího Řehoře s názvem Vliv radaru na bezpečnost České republiky by ruská armáda pravděpodobně nepoužila hlavici s konvenční náloží, nýbrž jadernou hlavici s ekvivalentem 100 kt TNT.

Od dob, kdy bylo obyvatelstvo ČR systematicky připravováno na civilní obranu, uběhla dlouhá řada let; a ze slov „Rusko – vojenská odpověď – jaderné zbraně“ se kvůli častému opakování stalo nic neříkající klišé. Připomeňme si proto, že jaderné zbraně, k jejichž použití na území ČR se Rusko může odhodlat, patří mezi zbraně hromadného ničení. Jako vysvětlení tohoto názvu lze doporučit záznam jednoho z amerických jaderných testů. Některé záběry z tohoto testu byly použity v dramatickém popisu jaderného útoku z filmu The Day After, který, jakkoli je staršího data, poskytuje solidní představu o takovém útoku. Ilustrativní je rovněž britský dokument s názvem „Nuclear War: A Guide To Armageddon” z roku 1982, který podrobně rozebírá tepelné účinky hypotetického jaderného útoku na Londýn, škody způsobené tlakovou vlnou a radiací. Film diskutuje použití hlavice o ekvivalentu 1 Mt TNT, tedy desetkrát větší, než je Řehořem jmenovaných 100 kt, přesto jde o dokument, který lze čtenářům Britských listů doporučit.

Především by jej ale měli vidět poslanci a senátoři Parlamentu České republiky. Až totiž budou rozhodovat o ratifikaci smlouvy o umístění amerického vojenského radaru v Brdech, budou možná rozhodovat i o tom, zda se pravděpodobnost uskutečnění Armageddonu v Čechách zvýší nebo ne.

Reklamy
This entry was posted in Prevzaté články. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s