Sleduju ekonomiku už třicet let. Teď mám opravdu strach

 

29.9.2008

Kdyby víc lidí rozumělo tomu, co se stalo v americkém a britském bankovním systému, finanční krize by se dala zvládnout jen okamžitým částečným znárodněním všech britských a amerických bank. Na banky nezaútočili malí střádatelé, kteří by požadovali vydání všech svých úspor. Děsivým způsobem na sebe zaútočily banky navzájem, píše v týdeníku Observer známý britský ekonomický komentátor Will Hutton.

V Británii totiž finanční trhy, které banky provozují mezi sebou, okamžitě a úplně zamrzly. Došlo k tak obrovskému rozkladu důvěry a vznikla taková panika, že si nejznámější britské banky navzájem odmítly půjčit peníze. Namísto toho jim musela miliardy liber půjčit sama ústřední Anglická banka.

Toto není konec kapitalismu, jak někteří přehnaně tvrdí. Neexistuje žádná intelektuální, společenská ani politická alternativa pro tržní systém, založený na respektu pro soukromá vlastnická práva, a neprosazuje ji ani čínská komunistická strana. Je to spíš krize určitého druhu kapitalismu, který přestal dodržovat zásady důvěryhodnosti, integrity a férovosti jako "zastaralé" překážky při "výrobě zisků". Podstatou tohoto poučení je, že bez důvěryhodnosti a férovosti ztrácí kapitalismus životnost, a to i tehdy, když pustí ze řetězu síly, které právě tyto hodnoty ochromují. Londýnské peněžní trhy zamrzly, protože se rozložila důvěra. Banky si prostě teď navzájem už nevěří, když tvrdí, že to jsou solidní instituce a že budou schopny plnit své závazky. Důvěryhodnost je důležitá.

A i když někteří konzervativci v Británii i v Americe dál ideologicky argumentují proti vládním zásahům v nynější krizi – vlády nutně dělají všechno hůře než trh – nemají alternativní řešení, jak obnovit jednou otřesenou důvěru. Důvěryhodnost je vzájemný vztah. Záleží to na úsilí, aby vás druzí považovali za slušného a počestného. I v agresivním světě finančních trhů jsou důvěryhodnost a integrita záležitostmi přežití těchto trhů. Ať už jste jakkoliv amorální, je ve vašem vlastním zájmu starat se o svou pověst, protože jestliže se budete chovat špatně, už nikdy nebudete moci podnikat se mnou ani s nikým jiným za výhodných podmínek.

Avšak výše osobních platů v Londýně a na Wall Street – nejvyšší finančníci vydělávají běžně 15 – 20 milionů liber ročně – spolu s přesvědčením, že chtivost po penězích je tou správnou doktrínou, zlikvidovala nutnost, aby se jednotliví finančníci starali o svou pověst. Tito lidé se nemusejí starat o svou pověst. Stačí jim jen jedna dohoda nebo jediný rok ve vrcholné funkci a už nikdy pak nemusejí znovu pracovat. Byly tak zlikvidovány pobídky, na jejichž základě lidé kdysi jednali férově – úměrný vztah mezi přidanou hodnotou a odměnou.

Nejrozumnějším postojem při jakékoliv finanční transakci je dnes nepředpokládat vůbec žádnou integritu. Úvěry nejsou k dispozici, a tak mizí životně důležitá míza ekonomiky.

A co je ještě horší: Finančníci se nyní obracejí o pomoc k daňovým poplatníkům, aniž by chápali druhou klíčovou zásadu férovosti – že se pomáhá těm, kdož se bez vlastní viny dostali do potíží, nikoliv však těm, kdo si z vlastní vůle problémy sami vytvořili.

Americký ministr financí Henry Paulson, bývalý generální ředitel banky Goldman Sachs, který si vyjednal, před tím, než to místo přijal, zvláštní výjimku, že nebude muset platit daně, nemá zrovna smysl pro férovost.

Jeho původní plán chtěl zachránit celý bankovní systém beze změny. Plán neobsahoval vůbec žádné požadavky, že by ředitelé finančních institucí měli obětovat svůj plat nebo prémie, navzdory tomu, že přivedli své banky i širší ekonomiku na pokraj bankrotu. Chce, aby vláda od bank odkoupila jejich pochybné dluhy a celý systém chce nechat beze změny. Kromě toho ještě chtěl právo na to, aby mohl rozhodovat v tajnosti bez jakéhokoliv dohledu.

Američtí ekonomové nejrůznějšího politického přesvědčení podepsali společný dopis, jímž protestovali, že je záchranný plán neférový. Paulson nyuní zřejmě přijme dohled Kongresu, nabídne pomoc nejen bankám, ale i americkým majitelům nemovitostí, kteří se dostali do problémů a zavede určitá omezení nejextravagantnějších platů ředitelů bank.

Avšak jádro záchranného návrhu zůstává stejné. Pokud nedojde v angloamerickém bankovním systému k radikální, vládou prosazované změně vlastnictví, struktury, regulace a pobídek k férovosti, neexistuje šance na návrat důvěryhodnosti a integrity, bez nichž k dlouhodobému ozdravění ekonomiky nedojde.

Politická debata v Británii a v Americe tuto potřebu dosud dostatečně nereflektuje – ale ono se to stane. Je pravděpodobné, že prezidentem se stane Barack Obama. A diskuse v Británii bude následovat. V nadcházejícím týdnu britská vláda zřejmě znárodní krachující hypotéční banku Bradford and Bingley. Zase jednou levice kapitalismus zachrání.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout Poslat e-mailem

Sleduju ekonomiku už třicet let. Teď mám opravdu strach

Reklamy
This entry was posted in Prevzaté články. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s