Několik poznámek k rusko-ukrajinskému sporu o zemní plyn

 

12.1.2009

Jindřich Kalous

Letošní rusko-ukrajinská plynová krize vyvolala v českých médiích záplavu reakcí psavců všech možných druhů a úrovní. Jako obvykle si však nikdo z nich nedal práci, aby se pokusil pochopit pozadí a příčiny krize, natož aby se dopracoval k nějakým aspoň trochu schůdným návrhům řešení. Pojďme se proto na problém podívat s pomocí těch (viz odkazy dole), kdo o něm a) vědí víc než čeští politici a novináři, b) snaha o osobní prospěch, ideologická omezenost ani myšlenková lenost jim nebrání rozumně se k němu vyjadřovat.

Současná krize je dlouhodobá a nezačala až v zimě 2005/6 (dál zřejmě paměť a/nebo rešeršní schoposti většiny těch, kdo se k ní dnes v Čechách cítí potřebu vyjadřovat, nesahají). Její původní příčinou byl rozpad SSSR. Asi nemá smysl (i když by to bylo zajímavé) rozebírat psychologické kořeny pocitů významné části Rusů (nejen politiků), že na Ukrajinu nebo aspoň její východní část mají historický nárok a že její odtržení bylo něco podobného, jako kdyby v USA vyhlásilo nezávislost 13 států Nové Anglie. Kořeny ruské státnosti jsou přes 1000 let staré a prvním ruským státem, od něhož se odvíjí její historicky vnímaná kontinuita, byla Kyjevská Rus. Proto i dnes při jakýchkoli geopolitických úvahách v Rusku zřejmě převládá pocit, že Ukrajina prostě „nemůže" být samostatná. Nechme však stranou pocity a vzdálenou historii.

Těžba zemního plynu v SSSR začala ve 20. letech minulého století na západní Ukrajině. Plynovody, hlavní exportní zásobníky, ale i podpůrný průmysl jako třeba válcovny trub a také odborné školství a výzkum v sovětském odvětví těžby plynu vznikly nejdříve na Ukrajině. Většina techniků a dělníků, kteří v 60. letech otvírali největší sovětská ložiska na Sibiři – Urengoj, Jamburg a Medvěžje – byli Ukrajinci. (V orgánech Gazpromu – bývalého ministerstva plynařského průmyslu SSSR – dlouho seděla řada Ukrajinců a traduje se, že když v roce 1993 přijela na Ukrajinu delegace Gazpromu jednat o dodávkách a nabídla jako jednací jazyk ukrajinštinu, Ukrajinci, většinou bývalé sovětské kádry ruské národnosti, se omluvili, že mluví jen rusky…) V době rozpadu SSSR proto převládal v Rusku všeobecný pocit, že si Ukrajinci „zaslouží", aby nadále dostávali „svůj" plyn.

Vzájemná provázanost ruských zdrojů a ukrajinské infrastruktury je taková, že se jedni bez druhých neobejdou. Např. ruský plyn proudí do ruské Stavropolské oblasti jedině přes ukrajinský Lugansk. Naopak Azovstal, největší centrum ukrajinského ocelářského průmyslu a jeden z mála spolehlivě platících ukrajinských zákazníků Gazpromu, dostává plyn potrubím přímo z Ruska, takže ukrajinskou plynovodnou síť k ničemu nepotřebuje. Pravidelné dodávky ruského zemního plynu zpočátku držely většinu postsovětských ekonomik i domácností doslova při životě a za krize doprovázející rozpad SSSR dokázaly zabránit nejhoršímu – v Rusku ani v postsovětských zemích většina lidí nemrzla a průmysl dokázal udržet aspoň částečný provoz.

Po krátkém období, kdy věci šly setrvačností jako za sovětských časů, se v Rusku začaly zvedat hlasy, že když chtěly postsovětské republiky samostatnost, měly by její následky nést se vším všudy, a že není důvod, aby „cizinci" ve Společenství nezávislých států platili za plyn stejně jako „domácí" Rusové. Plyn sice proudil dál, ale jednání se začala zadrhovat. Oznamované zvýšené ceny nikdo neplatil. Tady je zřejmě nutno zdůraznit, že dodnes se v tomto obchodě většinou neplatí hotově, ale barterem. Ukrajina, která začátkem 90. let odebírala víc plynu, než byl tehdejší export do zbytku Evropy, neplatila vůbec nic a když v letech 1992 – 3 Gazprom třikrát vždy na pár dní zastavil Ukrajině dodávky, Ukrajina si prostě vzala plyn určený pro tranzit. Velké země EU se tehdy hlasitě ohradily a Gazprom dodávky vždy rychle obnovil. Od té doby až do zimy 2005/6 export ruského plynu do Evropy nebyl přerušen.

To, co Rusko vymyslelo – nebo spíš co vymysleli šéfové Gazpromu ve svůj osobní prospěch a také v zájmu toho, aby se Gazprom dále předváděl Evropě jako co nejspolehlivější dodavatel – bylo pomalé omezování dodávek na Ukrajinu a prodej rostoucího podílu plynu tam spotřebovaného přes prostředníky formálně nezávislé na Rusku a Gazpromu. Takoví prostředníci mohli své dodávky zastavit, kdykoli za ně nedostali zaplaceno, a Gazprom nemohl nikdo obviňovat z ohrožování exportu do Evropy.

Objevila se firma Itera se sídlem na Nizozemských Antilách, která v r. 1995 začala na Ukrajinu dodávat plyn nikoli ruský, ale údajně turkmenský, dodávaný na ruské území (Turkmenistán je, pokud jde o export, na ruských plynovodech zcela závislý, a plyn tam dodnes lze nakoupit za zlomky světových cen). Itera si na Ukrajině našla soukromé partnery, schopné a ochotné platit hotově, zbožím nebo podíly na svých aktivech, a místo státní ukrajinské společnosti začala prodávat plyn jim. Příjmy získané z tohoto obchodu na Ukrajině si začali rozdělovat "noví Ukrajinci", Itera a její partneři v Rusku a Turkmenistán.

Na obou stranách tak vznikl široký prostor pro korupci. Skutečnost, že Itera a jedině ona byla schopna dodávat tak velké objemy na Ukrajinu potrubími patřícími Gazpromu ukazovala na úzké vztahy s nejvyšším vedením Gazpromu, i když to obě strany vždy popíraly a nikdo z vnějších pozorovatelů to nikdy spolehlivě nedokázal. Každopádně to pro Gazprom mělo smysl, protože takhle přes Iteru dostal z Ukrajiny aspoň něco zaplaceno. Na ukrajinské straně zase vznikla pro některé jedince se správnými politickými konexemi jedinečná příležitost se na tomto lukrativním obchodě podílet a máme-li mít šanci někde najít příčinu bratrovražedných ukrajinských vnitropolitických sporů, musíme ji hledat zde.

Jakmile Itera převzala tento obchod, přímé dodávky Gazpromu na Ukrajinu se rychle snížily na 25 – 30 mlrd m3 ročně, což bylo zhruba 15 – 20% ukrajinské spotřeby, a co je nejdůležitější, tento objem byl všemi zúčastněnými stranami považován za rozumný ekvivalent poplatků za tranzit dále do Evropy, které tak Gazprom nemusel Ukrajině platit hotově. Ukrajině tak také přestal narůstat dodnes sporný a neuhrazený (někteří tvrdí, že nikdy uhrazen nebude) dluh za odběry z let 1992 – 3, který dosáhl 1,5 – 2 mlrd USD.

Tento stav trval až do roku 2006, kdy v důsledku ukrajinské "oranžové revoluce" celý obchod převzala a dodnes se na něm podílí firma RosUkrEnergo se sídlem ve Švýcarsku. Ruskou polovinu firmy vlastní Gazprom a ukrajinský podíl lidé blízcí dnešnímu presidentu Juščenkovi a podle některých zpráv údajně i ukrajinské mafii. V roce 2007 mimochodem vydělala ohromujících 4,3 mlrd USD a dodnes se nikdo oficiálně ani nepokusil vysvětlit, kde tyto peníze skončily.

Rok 2006 je však obvykle nesprávně považován za počátek současné krize i z jiných důvodů. Spíše bychom jako Evropané měli připustit, že v tom roce jsme si celého problému teprve začali všímat.

Černobílé vidění světa na obou stranách udělalo z juščenkovské Ukrajiny statečného obránce demokracie proti ruské říši zla (co na tom, že Juščenko zastával ještě nedávno více proruské pozice než jeho předchůdce a hlavní rival Janukovyč) a z obskurních obchodních sporů, které do té doby zajímaly jen jejich protagonisty (a také samozřejmě ukrajinské občany jako jejich přímé oběti) se v tomto nazírání náhle stala frontová linie mezi Západem a Ruskem.

Růst cen ropy od roku 2003 (cena plynu pro Evropu je indexována podle cen ropy) způsobil, že se v EU více staráme o problémy energetiky a v Gazpromu zase roste snaha o získání více peněz za plyn dodávaný Ukrajině.

Ještě důležitější je, že v r. 2006 se Velká Británie stala – pro své politické předáky neočekávaně, což jistě nelichotivě svědčí o jejich úrovni – čistým importérem zemního plynu, takže problém se náhle dostal do centra pozornosti především spousty anglickojazyčných expertů, kteří – zřejmě podporováni britskou vládou a bushovskými jestřáby v pozadí a k radosti některých představitelů nových zemí EU včetně současné české vlády – udávají současnému diskursu ostře protiruský tón, bez ohledu na to, že ruský plyn teče do Evropy už 40 let a společnosti jako francouzská Gas de France nebo německá Ruhrgas jsou si vážnosti situace vědomy už nejméně 15 let.

Ve stejné době vstoupily do EU postsocialistické státy, které jednak mají z minulosti dost svých zkušeností s Ruskem, ale hlavně jejich infrastruktura byla budována v kontextu jejich bývalého členství v RVHP, takže víceméně donutily státy původní patnáctky EU více se na dodávky ruského plynu zaměřit.

Chování Ruska v současné krizi zdánlivě nemá logiku. Rusko nebo lépe řečeno Gazprom si jistě uvědomuje, že válku proti Ukrajině nelze vyhrát. Je však nutno si uvědomit, že skutečnými hráči v tomto sporu nejsou Rusko ani Ukrajina, a hledat, kdo stojí v pozadí. Současné uspořádání obchodu, zajišťující Rusku aspoň nějaké peníze za dodávky Ukrajině – uvědomme si prosím znovu, že Ukrajina od roku 1992 až dosud Gazpromu přímo nezaplatila ani kubík ze svých odběrů – lze zajistit jedině s politickým krytím.

Obchod je však tak výnosný, že na obou stranách přitahuje další a další ziskuchtivé dobrodruhy blízké politickým špičkám. Na Ukrajině je to viditelnější navenek: Juščenko je přímo angažován v RosUkrEnergu, Tymošenková si nadělala jmění v plynařské branži v 90. letech a Janukovyč zastupuje zájmy největších spotřebitelů plynu z východoukrajinského těžkého průmyslu. Ruská situace tak průhledná není. Zdánlivě kompaktní putinovsko-medvěděvovský monolit s jeho věrnou prodlouženou rukou Gazpromem při bližším ohledání zdaleka není jednotný. Stát formálně vlastní polovinu Gazpromu, která je ovládána nejméně dvěma státními subjekty, kontrolovanými různými vrcholnými kremelskými insidery.

Svět je soustředěn na viditelný zdánlivý spor ruského a ukrajinského státu s předvídatelným výsledkem. Málokdo si však uvědomuje, že to je jen divadlo pro veřejnost určené pro odvedení pozornosti. Skutečný boj o kořist probíhá skrytě mezi několika anonymními oligarchy na obou stranách. V žádném případě nejde o spor "hodných" Ukrajinců v čele s "demokratem" Juščenkem a "zlých" Rusů vedených "autoritářem" Putinem a jeho loutkou Medvěděvem, jak nám je většinou našimi vševědoucími médii předkládáno.

Obavy, že Rusko nebo Gazprom použije proti Evropě "plynovou zbraň", jsou nemístné. Rusko je velkou částí svých státních příjmů absolutně závislé na exportu do Evropy a potřebuje stabilní, dlouhodobě spolehlivé vztahy, aby mohlo financovat investice do infrastruktury. Tuto potřebu sdílí se svými evropskými zákazníky. Pro domácí obecenstvo sice hraje hru na silovou politiku vyvolávající obavy Západu o jeho energetickou bezpečnost, ale ve skutečnosti nemá žádný zájem potopit společnou loď, na které se spolu s Evropskou unií nachází.

Mnohem znepokojivější je však fakt, že ukrajinská i ruská vláda mohou tolerovat – a ve skutečnosti možná dokonce podporovat – tak křiklavé porušování své autority a tak rozsáhlou krádež veřejných zdrojů. Skutečnost, že nejvyšší úrovně vlád obou zemí a nejdůležitější části jejich infrastruktur se mohou stát nástroji sporů mezi neznámými oligarchy, svědčí o tom, jak málo práva a odpovědnosti vládne v obou zemích. A také – ve srovnání s mocí soupeřících skupin – jak přehnaná je reputace ruského premiéra Putina jako silného muže.

Něco jako ruská dlouhodobá politická strategie nebo geopolitické plány zřejmě v podstatě neexistuje. Chování Ruska jako státu je do značné míry podřízeno osobním zájmům několika jednotlivců na špici mocenské pyramidy. Možná je to ještě horší, než kdyby Rusko mělo ambici svou „plynovou zbraň" vědomě používat. Navíc je otázkou, zda by se dodávky ruského plynu Evropě v dlouhodobější perspektivě vůbec za zbraň daly považovat. Největší těžební oblasti objevené v 60. letech jsou na sestupu. Ruská těžba stagnuje, skutečná perspektiva exportu je nejasná a vlastní spotřeba plynu roste. Nehledě na některé optimistické prognózy, nejpozději po roce 2020 nebude možno s exportem z Ruska do Evropy vůbec počítat.

S tím však Evropa nenadělá vůbec nic. Především strategická opatření navrhovaná pro EU – stavba nových potrubí, liberalizace trhů a „zásadové postoje" vůči Rusku – jsou naprosto k ničemu, zřejmě je lze dokonce považovat za kontraproduktivní. Evropa může udělat jen jediné: Soustředit se na poptávku. Evropě chybí jednotná energetická politika. Místo ní se věcně zodpovědní politici a orgány EU omezují na prázdné řeči o volné soutěži a liberalizaci energetických trhů. K čemu však takový postoj může vést, je vidět na příkladu plynových elektráren.

Dlouhá léta byl plyn levný a protože plynové elektrárny jsou technologicky jednodušší a investičně levnější než uhelné, natož jaderné, staly se oblíbenou alternativou některých elektrárenských firem. Relativně nízké ceny energie z jejich produkce sloužily jako argument pro veřejnost: Podívejte se, jak liberalizace trhu vede ke snižování cen elektřiny. Nikdo se však neobtěžoval lidem vysvětlit, jak se vlastně ceny plynu stanovují, především že a jak souvisejí s cenami ropy. A tak když cena ropy začala růst, zákazníci odebírající elektřinu z produkce plynových elektráren se začali divit a nestačí se divit dosud: Jak to, že "konkurenční boj" ceny nesnížil, jak bylo původně slíbeno?

Soukromé firmy pochopitelně upřednostňují zisk před poskytováním veřejně garantované služby, takže de facto pokračující liberalizace energetiky a její přechod do soukromých rukou způsobily tlak na snižování investiční náročnosti. V důsledku toho byla posílena orientace evropské energetiky na plynové zdroje a tím se zvýšila závislost Evropy na ruském plynu – tudíž bylo dosaženo pravého opaku toho, co proponenti této politiky liberalizace slibovali zajistit. Deregulace energetických trhů vede ke snížení energetické bezpečnosti, obzvláště v případech jako je tento, kdy exportéři nehrají podle našich pravidel a kdy se to od nich v důsledku rostoucího napětí na trzích nedá očekávat ani v dohledné budoucnosti.

Rozumná energetická politika EU by se měla soustředit na snižování poptávky prostřednictvím úspor a na přechod k místně budovaným obnovitelným zdrojům. Jim by se měla přizpůsobovat infrastruktura – nikoli naopak, jak to často vidíme dnes. To by také vyžadovalo znovu promyslet financování celého odvětví. Řešení máme po ruce. Jediné, co chybí, je vůle.

Na závěr dovolte autorovi poněkud zlomyslnou poznámku, kterou si však nelze v souvislosti věcí odpustit.

Ministr průmyslu Říman řekl 10. ledna serveru Novinky toto:

Dotaz: Můžete po jednáních s Ruskem i Ukrajinou říci, kdo je viníkem současné krize?

Odpověď: To se říci nedá. A myslím, že se to nikdy nedozvíme.

Tedy nevím, jak ministr Říman, ale já – mírně poučený amatér – jsem se už odpověď na tuto otázku dozvěděl. Stačily mi na to tři půldny strávené bez nároku na jakoukoli odměnu přípravou a psaním tohoto článku. Proto ho věnuji jmenovitě jemu s přáním, ať svým dobře placeným podřízeným uloží rešerši odkazů pod článkem. Snad rozšíření obzorů jednoho z nejméně viditelných ministrů této vlády pozitivně prospěje jemu osobně ke zmírnění zbytečně vyhrocené protiruské rétoriky a vládě ke zefektivnění dalšího postupu při formulování české a evropské energetické politiky.

Prevzaté z www.blisty.cz

Několik poznámek k rusko-ukrajinskému sporu o zemní plyn

Reklamy
This entry was posted in Plynová kríza. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s