Chronologie historie

 

Historie je balík lží o událostech, které se nikdy nestaly, vyprávěných lidmi, kteří u toho nebyli. Nemáme k dispozici ani kousek pevného písemného důkazu, ani artefakt, který bychom mohli spolehlivě a nezávisle datovat do doby před XI stoletím.  „Historie je balík lží o událostech, které se nikdy nestaly, vyprávěných lidmi, kteří u toho nebyli.“ George Santayana, americký filozof (1863 – 1952). Britská encyklopedie říká, že zakladatelem konsensuální chronologie, s níž žijeme, je Josef Justus Scaliger (1540 – 1609). Scaliger se považoval za velkého matematika a rád se honosil tím, že vyřešil „klasický starověký problém“ matematické kvadratury kruhu, jenž se následně ukázal jako neřešitelný. Jeho nejdůležitější práce Opus Novum de emendatione temporum (1583) a Thesaurum temporum (1606) prezentují objemnou, leč bez jakéhokoliv opodstatnění vytvořenou sadu údajů. Obsahuje opakované sekvence dat s posuny, rovnajícími se násobkům hlavních kabalistických čísel 333 a 360. Numerologie tehdy byla považována za vědeckou disciplínu a J. J. Scaliger byl předním kabalistou své doby. Anglický filozof William of Ockham (údajně cca 1225 až cca 1279 n.l.) řekl: „Entity by neměly být násobeny vícekrát než je nezbytné.“ Tzv. „Ockhamova břitva“, důsledně aplikovaná na historii, nám ponechává vizi, v níž lidská civilizace, jestliže pod pojmem civilizace chápeme hierarchický systém spočívající na státním zřízení, armádě, ideologii, náboženství, komunikaci a psaných dokumentech, začíná až v VIII – X století.  Ani J. J. Scaliger ani jeho následovníci, klérus či humanisté, nevěnovali mnoho pozornosti Ockhamovu zákonu, když utvářeli římskou a řeckou minulost. Jejich klienty byli condottieri, kariéristé, usilující o potvrzení dlouhých rodokmenů, aby se mohli stát papeži, kardinály nebo založit královské dynastie, jako například Medici. Za skvělou, i když jen fiktivní minulost, platili mimořádně dobře.

        Historie končí před VIII. stoletím
       Důkladný výzkum ukazuje, že z vědeckého hlediska doslova neexistují žádné spolehlivě datovatelné zprávy o událostech před VIII stoletím, a že platné informace pocházející z období od VIII do X století se vyskytují jen velmi vzácně. Ve skutečnosti se většina událostí „starověké historie“ odehrála v době od XI do XVI století, a byla pak, označená různými etiketami, přenesena do imaginární minulosti v písemných záznamech, pořízených v letech 1400 – 1600 n.l.
       Provedli jsme poctivou křížovou kontrolu archeologických, astronomických, dendrochronologických, paleografických a radiouhlíkových datování starověkých zdrojů a artefaktů. Zjistili jsme, že ani jedno, včetně závěrů udělaných na tomto podkladě, nebylo nezávislé, přesné a statisticky přijatelné. Vzájemně si odporují a nevyhnutelně spolupůsobí v kruhu, protože vycházejí nebo byly kalibrovány na základě stejné konsensuální (dohodnuté) chronologie.
       Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, opravdu nemáme k dispozici ani kousek pevného písemného důkazu, ani artefakt, který bychom mohli spolehlivě a nezávisle datovat do doby před XI stoletím. Celá klasická historie je ukotvena na opisech, vyhotovených v XV – XVII století z „originálů, které se, bohužel, ztratily“. Jak příhodné…
       V našem vědeckém pojetí jednoduše vracíme chronologii světové historie do království aplikované matematiky, od níž ji odloučilo duchovenstvo v XVI – XVII století. Vyvinuli jsme platnou a ověřitelnou metodu výzkumu historie založenou na statistice, astronomii a logice.
        Počítačové rekapitulace detailních popisů zatmění, k nimž údajně došlo ve starověku, například ukazují, že se udála buď ve středověku, anebo vůbec. Prostá aplikace počítačové astronomie na pravidla kalkulace Velikonoc podle „Velikonoční knihy“, údajně zavedené Niceským koncilem v roce 325 n.l., s konečnou platností dokazuje, že k tomu nemohlo dojít před rokem 784 n.l.

         Mohou vyvstat některé s tím související otázky, jako
Kdy a kde se vlastně narodil Ježíš Kristus, a kdy byl ukřižován?
– Byla křesťanská verze Starého zákona zkompilována před, nebo až po Novém zákoně“
– atd…

       Nová teorie chronologie samozřejmě nestornuje události, nepřehlíží artefakty ani pyramidy, Velkou zeď, atd., atd., jen poukazuje na jejich pravděpodobnější pozici na časové ose.

        Historie podle církve
        Současná konsensuální chronologie byla v podstatě sestavena v XVI století ze směsky nespočetných vzájemně si odporujících starých latinských duplikátů a rukopisných kopií řeckých spisů (jejichž originály, jak už jsme uvedli, záhadně zmizely) a „důkazů“ dodaných pozdě středověkými astronomy, stmelené autoritou spisů církevních otců.
        Nová chronologická teorie je ve shodě s nejpřísnějšími vědeckými normami:
– nabízí souvislé objasnění toho, co již víme;
– je konzistentní: všechny na sobě nezávislé linie zkoumání vedou k stejnému závěru;
– prognózy, které dělá, byly empiricky potvrzeny.
       Nová chronologie nabízí následující základní axiómy:
– chronologie je základ historie;
– lidský vývoj byl vždy lineární, postupný a ireverzibilní;
– „cyklická“ povaha lidské civilizace je mýtus, výmysly a mystifikace jsou rovněž všechny „mezery“, „duplikace“, „temné věky“ a „renesance“, známé z konsensuální historie;
– hromadění zeměpisných znalostí byl pozvolný a nevratný proces, který se odráží ve vývoji kartografie;
– čím blíže v čase jsou dané rukopisy k popisovaným událostem, tím méně deformací obsahují;
– v autentických starověkých zdrojích nejsou žádné „nepoužitelné“ informace.
       Svatý Augustin byl poměrně předvídavý, když řekl:
   „Střezte se matematiků, zejména, když mluví pravdu.“

       Fomenkovo dílo History: Fiction or Science? (Historie: Fikce nebo věda?) vede čtenáře krok za krokem k nezbytnému závěru, učiněnému na základě platných vědeckých postupů, že klasická chronologie je chybná, a proto i klasická historie starověkého a středověkého světa musí být nesprávná.
       Období renesance byla vymyšlena
       Dozvíte se jak a proč byla v období renesance vymyšlena a příslušně uhlazena historie starověkého Říma, Řecka, Egypta a Persie.
       Odhalíte Starý zákon jako zastřené ztvárnění středověkých událostí, sepsané celá století po Novém zákoně. Uvidíte křižácké rytíře jako současníky ukřižování, trestající muka Spasitele. Co když se Ježíš narodil až v roce 1053, a byl ukřižován v roce 1086 n.l.?

Závěry
      Byla historie překroucena? Ano, byla!

      Události, jako ukřižování Ježíše, Římská říše, Temný věk a renesance – odehrálo se to vše v rámci chronologie velice odlišné od té, o níž nám vyprávějí? Ano, určitě! Historie moderního lidstva je drasticky kratší a dramaticky jiná, než se obecně předpokládá.
      Jak je to možné? Na jednu stranu bylo běžným zvykem obhajovat nároky na titul a zem věkem a původem, a na druhou – soudní dějepisci až příliš dobře věděli, jak potěšit své pány. Takzvanou universální klasickou historii světa tvoří ohromná hromada spletitých lží o všech událostech před 16. stoletím. Dozvíme se, že celá světová historie byla padělána v 16. – 18. století. Pravděpodobně vám to předtím nikdo neřekl, ale nemáme k dispozici ani kousíček bezpečného písemného důkazu nebo artefakt, který by byl spolehlivě a nezávisle datován do doby před 11. stoletím.
       Klasická historie byla sfalšována

       Po tom, co vás naučili ve školách určitě nebude snadné uvěřit, že klasická historie starověkého Říma, Řecka, Asie, Egypta, Číny, Japonska, Indie, atd., je prokazatelně zfalšovaná.
       Budete jistě vyčítavě ukazovat prstem na obrovské pyramidy v Egyptě, na římské Koloseum, Velkou čínskou zeď atd., a tvrdit, že jsou opravdu prastaré, staré tisíce let. A přesto je to tak – mohou být starší, ale ve skutečnosti neexistuje žádný platný vědecký důkaz toho, že jsou starší než 1000 let!
       Nejstarší spolehlivě a jednoznačně datovaný originální psaný dokument je z 11. století!
       Že by se všechny ty ušpiněné a potrhané originály nějak „rozplynuly“ někdy ve středověku jen proto, že polovzdělaní, ale chytří mniši uchovali jen úplně nové kopie?
       Nový výzkum trvá na tom, že homo sapiens vynalezl psaní (včetně hieroglyfů) teprve před 1000 lety. Jakmile vynalezeno, bylo psaní ihned a nevratně zapřaženo do služeb vládnoucích sil a vědy.
       Jako děti se ve škole učíme o starověké historii. Děti milují magické hodiny dějepisu – je to jako naslouchat pohádkám o reálném životě. Učitelé recitují úchvatné příběhy; velmi brzy se naučíme nazpaměť jména a skutky odvážných válečníků, moudrých filozofů, báječných faraonů, prohnaných velekněží i chamtivých písařů. Dozvíme se o gigantických pyramidách a pochmurných hradech, králích a královnách, vévodech a baronech, mocných bohatýrech a překrásných dámách, vyzáblých svatých a pochybných existencích zrádců. Jsme opředeni historkami o ukrutných válkách, neúprosných římských legiích, ušlechtilých rytířích, křižácích a bitvách. Vzrušují a nadchnou nás riskantní objevitelské plavby po mořích a dobrodružství. Jak je to napínavé!…
       Pak vyrůstáme a s námi roste i láska k historii. Hltáme megalomanské, dech vyrážející filmy z Hollywoodu, čteme historické romány, kupujeme drahé knihy o záhadách, obdivujeme archeologické nálezy, chodíme do muzeí a cestujeme do Egypta, Říma, Řecka a Číny. Ano, teď už mnohem lépe chápeme univerzální historii lidstva i vzestup a pád civilizací. Historie lidstva začala tak velmi- velmi dávno. Per ternia ad astra! (Houštinami ke hvězdám!)

        V dějinách je přespříliš výmyslů
        V dějinách je přespříliš výmyslů. Historie starověku a středověku je enormní, nevýslovně dokonalá nádherná konstrukce – doslova visící ve vzduchu. Nemá žádné prokazatelné a seriózně vědecky datované písemně doložené základy.
        Současná obecně přijímaná verze světové historie je založena na pouhých domněnkách. Možná oprávněně namítnete, že jsou zde nesčetné historické dokumenty, rukopisy, prastaré papyry, pergameny, zašlé a ne tak staré knihy přetékající odkazy na, z a o minulosti. Zdá se tu být dost historických materiálů k snadné a úplné rekonstrukci slavné minulosti!
       Ano, je tady víc než dost „dokumentů“ sloužících k tomu, aby nás navždy oslepily; dost k tomu, aby nás svedly z cesty zdravého úsudku a logiky. Jistě, je zde dostatek materiálu k natočení dalších oslnivých hollywoodských trháků, jako „Gladiátor“, „Trója“, „Alexander Veliký“, s přesvědčivými hereckými výkony Russella Crowa či Brada Pitta; dostatek jiskřivých nápadů pro další slaměné ohně jako „Da Vinciho šifra“.
       Všichni si mylně představují, že rekonstrukce minulosti je snadná věc. Člověk prostě vezme prastarou kroniku, přeloží ji do současného jazyka, a je to. Historie je opět jako nová.

       Jenže tak to, bohužel, není!
       Stará historie, to jsou především psané dějiny vycházející z věrohodných zdrojů: dokumentů, rukopisů, tištěných knih, obrazů, monumentů a artefaktů. Když nám školní učebnice říká, že Čingischán nebo Alexander Veliký v letech X, Y, Z, každý nezávisle na sobě, vybojovali půlku světa, znamená to jen tolik, že to uvedeno v některém z psaných zdrojů. Ale nejsou zde jasné, jednoznačné odpovědi na zdánlivě jednoduché otázky: Kdy byly napsané tyto zdroje? Kým, a kdo se o nich poprvé zmínil? Odpověď na každou z těchto otázek je velmi komplikovaná a vyžaduje hloubkový průzkum, aby nakonec odrážela skutečnosti o historických událostech.
       Rovněž se předpokládá, že máme k dispozici mnoho pečlivě uchovaných starověkých a středověkých kronik, napsaných Čingischánovými či Alexandrovými současníky a očitými svědky jejich fantastických vítězství, dnes pečlivě uložených v národních knihovnách v Mongolsku nebo Řecku; v Kongresové knihovně či privátní sbírce Microsoftu.

       Ale tak to také není
       Dostupné jsou pouze docela mladé zdroje informací, napsané stovky nebo dokonce tisíce let po všech těchto událostech. Ve většině případů byly zapsány v XVI. – XVIII. století či dokonce později. A i tyto zdroje zpravidla velmi utrpěly značnými a mnohonásobnými manipulacemi, falzifikacemi a deformacemi při mnoha úpravách. Ve stejném období bylo pod záminkou kacířství v Evropě nenávratně zničeno nesčíslné množství starých originálních dokumentů.
       Zdrojem většiny psaných dokumentů, které ovšem později byly rovněž padělány a zfalšovány, původně jistě byly nějaké skutečné události. Stejnou reálnou událost mohli popsat v kronikách autoři píšící v různých jazycích a z úplně opačnými vzájemně si odporujícími náhledy. Takové věci jsou v mnoha případech naprosto nerozpoznatelné jako stejná událost.
       Také jména osob a zeměpisných míst během staletí často změnila význam a polohu. Přesně stejné jméno mohlo v různých historických obdobích nabýt úplně jiného významu. Geografické polohy na mapách byly jasně definovány až s příchodem tisku. Teprve ten umožnil oběh totožných kopií stejných map pro vojenské polní účely, navigaci, vzdělávání, administraci, apod. Před vynálezem tištěných map představovala každá originální mapa nepřesné, s jinými neslučitelné, unikátní umělecké dílo.
       Historici z Oxfordu říkají: „… Julius Caesar žil v prvním století před naším letopočtem, to ví přece každý. Opravdu to chcete zpochybnit?“ Ano, chceme. Pro nás je toto prohlášení jen současný převládající názor. A až do doby, kdy to bude prokázaná skutečnost, to bude jen jednou z mnoha pravděpodobností.
       Na oplátku můžeme historikům položit pár prostých otázek: Odkud čerpáte své informace? Z učebnice? To nestačí. Kdo poprvé řekl, že Julius Caesar žil v prvním století př.n.l.? Jakou knihu, dokument, nebo rukopis, můžete nabídnout jako primární zdroj? Jak je starý a kdo je autorem toho zdroje?
       Jako důkaz samozřejmě nelze akceptovat odpověď, že „je to tak v učebnicích“. Jakmile začnete pátrat po hlubších důkazech, než je tvrzení ve školních učebnicích, zdánlivě pevný základ pro toto absolutně dominantní tvrzení se zčistajasna kamsi vypaří. Je to tak – celosvětová obec profesionálních historiků dokonce nemůže předložit ani žádný nevyvratitelný písemně doložený důkaz, ať už na papíru, papyrusu, pergamenu nebo kameni, že Julius Caesar vůbec existoval. Totéž platí pro všechna velká jména starověku. Takové důkazy jsou nedostupné!
       Historici z Cambridge se ohrazují: „Je tady přece prastará kronika napsaná ve dvanáctém století n.l., v níž zřetelně stojí: Julius Caesar žil v prvním století př.n.l.“ ale nic nedokazuje ani to, že zmíněná kronika nebyla napsaná například v sedmnáctém, a ne ve dvanáctém století, jak nám zcela nepodloženě tvrdí. Je snad tento písemný zdroj vědecky datovatelný?
       Skutečnost, že bronzová deska (nebo plastová, vyrobená ve dvacátém prvním století) s nápisem: „Jupiterův chrám, postaven v 1. století před naším letopočtem pod osobní vedením Velkého skvělého Caesara, vládce Říma“ visící na staře vypadající stavbě nepředstavuje žádný nevyvratitelný důkaz toho, kdy, proč, kým nebo za jakým účelem byla postavena, i kdyby stála přímo v Římě.
       Historici musí napřed předložit důkaz umožňující datování zmíněné kroniky do dvanáctého století. A tady se všechno zastaví, protože dějepisci nemají vůbec žádné důkazy o datování svých údajně „prastarých písemných zdrojů“ či předložit nějaké nezávisle potvrzené datování libovolných starověkých artefaktů. Posledních 300 let úspěšně prodávají veřejnosti starověce vypadající, leč nedávno ražené mince, s nápisem „raženo roku 2000 př.n.l.“ na rubu a portrétem Ježíše Krista zpředu.
       A vůbec nejlepší na tom všem je, že většina unikátních zdrojů, které přežily až do našich dnů a mohou být spolehlivě datovány do X. – XIV. století, neukazuje onen uhlazený učebnicový obraz klasické historie. Prezentují něco úplně odlišného. Podobná svědectví a zdroje proto nejsou vpuštěny na pečlivě umetený a nalajnovaný dvorec historie! Učení historici praví, že podobné zdroje jsou „primitivní a plné omylů, nesprávných jmen a lokalit, chronologicky vyloučených situací“, atd… Tyto podle nich politováníhodné směsice byly údajně sepsány pologramotnými mnichy, poustevníky a pocestnými, a proto nemohou být přijaty a vystaveny v posvátném chrámu universální klasické historie. Ne očití svědci dávných událostí; jsou to oni, kteří jako jediní mají právo utvářet běh historie.
       Co se týče současných metod datování starých a starověkých zdrojů a artefaktů, jsou stejně nepřesné jako neslučitelné. Toto bohužel platí o archeologické, dendrochronologické i paleografické metodě, a stejně tak i pro datování radiokarbonovou metodou.

        Posuďte sami.

        Archeologické datování
        Při egyptských vykopávkách pohřebiště faraona zařazovaného do 19. dynastie (1500 let př.n.l. – což je údajně známý fakt!) nalezne archeolog řeckou nádobu, nazvěme ji předmět A, přisuzovanou Mykénské kultuře. Z toho je odvoditelné, že je ze stejného období, tj. 1500 let př.n.l. V jiném výkopu, v Řecku, v místě definitivně přisuzovaném Mykénské kultuře, nalezne jiný archeolog vedle podobné nádoby „zvláštní knoflík“, nazvěme ho předmět B, a je pochopitelné, že obojí je z téhož období (1500 př.n.l.), protože stáří předmětu A = stáří předmětu B. Potud je vše logické.
        Při další vykopávkách v Německu najdou archeologové další objekty vedle podobných „zvláštních knoflíků“, takže je rovněž odvoditelné, že všechny tyto v Německu nalezené předměty C, D, … N, jsou stejně staré: 1500 let př.n.l. Pořád ještě logické, že? Vypadá to tak.
         Ale pak, jednoho dne, naleznou archeologové ve Švédsku při vykopávkách dolmenového hrobu poměrně nedávno zesnulého krále Björna (narozeného 953 n.l.) – nezvratně datovaného do desátého století n.l. – další „zvláštní knoflíky“. Nález těchto „zvláštních knoflíků“ v rámci dosavadní logiky dokazuje, že král Björn musel žít před 2500 lety, ale dolmenový hrob dokazuje, že byl pochován o 1500 let později… To už zas tak logické není, že? Archeologové pak podobný případ prohlásí za „záhadu“ – a … zametou všechno pod koberec. Zapomeňte na logiku!
        Archeologické datování je proto a priori nevyhnutelně naprosto subjektivní záležitost, která nemá nic společného s vědeckými postupy.

       Radiokarbonová metoda
       Tento hojně nabízený způsob poskytuje hodnověrné datování objektů organického původu s tolerancí plus- minus 1500 let, je tedy příliš hrubý i k datování historických událostí, které se odehrály v časovém rámci 3000 let! Základem pro počáteční kalibraci této Libbyho metody byly historiky datované artefakty ze starověkého Egypta…
       Datování pomocí radioaktivního izotopu uhlíku C14 probíhá většinou takto: archeolog odešle artefakt do laboratoře se svou představou o stáří objektu. Laboratoř se přizpůsobí a provede požadované datování, potvrzující datum navržené archeologem. Všichni jsou šťastní: laboratoř vydělá peníze za provedení nákladného testu, archeolog sklidí vavříny za svůj převratný objev. Vestavěný nízký stupeň přesnosti této metody umožňuje ukuchtit vědecky vypadající a zákazníkem očekávaný výsledek. Široká veřejnost si neuvědomí, že byla opět napálena. Archeologické artefakty obvykle nejsou posílány do laboratoří na radiokarbonový test proto, aby bylo zjištěno jejich skutečné stáří, ale k pouhému orazítkování stáří předem navrženého historiky.

       Dendrochronologická metoda
      Tato metoda, využívající letokruhy stromů, je nepoužitelná pro spolehlivé datování evropských událostí starších než 800 let. Vzorky ze Severní Ameriky sice jsou datovatelné až 5000 let zpět, ale jsou bezvýznamné k datování starověkých událostí v Evropě, Africe nebo Asii.
      Všechny dnes užívané metody datování jsou závislé na klasické Scaligerově chronologii. Kromě toho, všechny tyto „pěkné“ metody byly vyvinuty a kalibrovány na základě klasické chronologie. Circulus vitiosus. Ano, velmi bludný kruh!
      Překvapující je, že veškeré důkazy vztahující se ke všem důležitým historickým jménům a událostem starověké historie se poprvé objevily ve zdrojích, jako jsou například opisy, knihy a rukopisy, které mohou být spolehlivě datované do XVI. – XVIII. století. Tyto knihy a rukopisy přetékají odkazy a citáty ze starších knih, dokumentů a rukopisů, – které ovšem do jedné úplně mysteriózně zmizely! Neexistuje ani jediný spolehlivě datovaný originální soudobý starověký zdroj. Sic! Skutečně, je to jako špatná detektivka. Ale dokonce i úplně na hlavu padlý policista usilující stát se detektivem by musel zavětřit a konstatovat, že tu něco „pěkně smrdí“.
       Vy to necítíte?

       Proč tomu tak je

       Všechny tyto „zdroje“ jsou nedílnou součástí konstrukce klasické chronologie. Většina řeckých, římských a středověkých kronik, letopisů a pamětí, byla hromadně vyprodukována v XVI. – XVIII. století. Pravdou je, že v posledních 300 letech celá třída dějepisců tvořila, zkoumala, zdokonalovala a pilně vybrušovala obraz bájné neexistující universální historie světa a klasické civilizace, rafinovaně vykonstruovaný jejich předchůdci v průběhu XVI. – XVIII. století na příkaz tehdejších mocných. Hladili až vyhladili – doslova vybrousili skutečnou historii světa do zapomenutí! Konečným důsledkem je, že historie starověku, kterou nás všechny učili ve školách, je nepravdivá; nejde o nic jiného, než o momentálně převládající indoktrinovanou verzi.
       Dokud nebude prokázán opak, je jen jednou z možných variant. Současná verze historie je založena na „chronologické hypotéze“, kterou poprvé formulovali chronologové a dějepisci Josef Scaliger (1540 – 1609) a Dionýsus Petavius (1583 – 1652). Jejich chronologie je stejně nevyvratitelná jako kvadratura kruhu, jejímž byl Joseph Scaliger zuřivým zastáncem.
        Padněte na kolena a obdivujte Almagest, který je základním kamenem celé konstrukce současné chronologie! Přepokládá se, že ho ve druhém století n.l. napsal otec astronomie Ptolemaios. Tento pravděpodobně předpotopní traktát katalogizuje 1028 hvězd pozorovaných s precizností 10′ – 15′ (obloukových minut) zeměpisné délky.
        Rotace Země způsobuje, že se noční obloha každé čtyři minuty posune o 1 obloukový stupeň. Jeden obloukový stupeň sestává z 60 obloukových minut, což znamená, že rychlost otáčení oblohy se rovná 15′ (obloukových minut) za jednu minutu času.
       Údajně Ptolemaiova měření ovšem jsou příliš přesná na to, aby je mohl provést s dobovými pomůckami, tedy za pomoci slunečních, vodních nebo přesýpacích hodin. Že by používal švýcarský chronometr s minutovou ručičkou po dědečkovi? To se jeví jako nanejvýš nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že minutová ručička byla novinkou, která se na hodinkách neobjevila dříve než v roce 1550 n.l.
       Dalším pevným pilířem univerzální historie je doba bronzová, která tu údajně byla před 3 – 5 tisíci lety. K odlití bronzu potřebujete 90% mědi a 10% cínu. Prosté. Ano, jenže technologie extrakce cínu z horniny byla objevena až ve 14. století našeho letopočtu. Scaligerovi poplatní chronologové se vůbec neobtěžovali poradit s chemiky. Poháněly je zcela odlišné motivy, a vůbec nepomysleli na cín či samotnou vědu! V důsledku toho se „starověcí řečtí hrdinové“ (jako Brad Pitt ve filmu „Trója“) šťastně osekávají bronzovými meči, k jejichž výrobě je nezbytný cín, jenže ten tehdy ještě nebyl objeven!
       Pátrejte sami a postupně najdete dostatek důkazů, abyste dospěli k nezbytnému závěru, že klasická Scaliger – Petaviusova chronologie je chybná, a proto neplatí ani dnes všeobecně přijímaná historie starověkého a středověkého světa. Až tuto knihu dočtete, jistě budete mít nový názor a budete velice nedůvěřiví ke všemu, co se říká nebo bylo vytištěno o „starověku“, „tajemných“ Římanech, Řecích a Egypťanech a středověku, právě tak, jako o všem ostatním, včetně o „ztracených a znovu nalezených“ civilizací.
Henry Ford kdysi řekl: „Historie je víceméně sbírka hovadin!“ Anatolij Fomenko to prokázal.


Pôvodný zdroj: http://www.bookmasters.com/marktplc/01098.htm

Prevzaté: www.mwm.cz

Článok pripravil: Prof. Dr. Anatolij Fomenko , 26. března 2009

Reklamy
This entry was posted in História. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s