Dvacet let pádu

Slavoj Žižek

Následující zamyšlení vyšlo v deníku The New York Times při příležitosti dvacátého výročí pádu „železné opony“. Dnes si připomínáme dvacáté výročí pádu Berlínské zdi. Když se nyní ohlížíme zpět, obvykle vzpomínáme na zázračný charakter událostí, jichž byl tento den počátkem: jako by se sen stal skutečností, komunistické režimy se zhroutily jako domečky z karet a svět se náhle změnil způsobem, který byl ještě před několika měsíci naprosto nemyslitelný. Kdo by si kdy jen pomyslel, že se v Polsku budou konat svobodné volby, z nichž jako prezident vzejde Lech Wałęsa.Když však euforie sametových revolucí vyprchala a z jejich povznášejícího oparu se vynořily drsné kontury nové demokraticko-kapitalistické reality, dostavilo se nevyhnutelně zklamání, které se nejprve projevovalo jako nostalgie po „starých zlatých“ komunistických časech, následně jako pravicový, nacionalistický populismus a nakonec jako opožděná, antikomunistická paranoia.První dvě reakce není těžké pochopit. Tytéž přesvědčené stoupence pravicových názorů, kteří před dvaceti lety volali „raději mrtvý než rudý“, dnes často slýcháme mumlat „raději rudý než se cpát hamburgery“. Komunistickou nostalgii není ale třeba brát příliš vážně; neskrývá se za ní ani tak skutečná touha vrátit se do šedivé socialistické reality jako spíše jistý druh truchlení, nevinná touha zbavit se dědictví minulosti. A pokud jde o vzestup pravicového populismu, ten v žádném případě není východoevropskou specialitou, ale společným rysem všech zemí vtažených do víru globalizace.O mnoho zajímavější je nedávná vlna antikomunismu postupující od Maďarska až k Slovinsku. Na podzim roku 2006 ochromily Maďarsko na celé týdny rozsáhlé protesty proti vládnoucí socialistické straně. Protestující připisovali ekonomickou krizi v zemi okolnosti, že jí vládnou pohrobci komunistické strany. Popírali samotnou legitimitu vlády, i když ta vzešla z demokratických voleb. Když se policie pokoušela obnovit veřejný pořádek, byla srovnávána se sovětskou armádou, která potlačila protikomunistické povstání v roce 1956.Této nové antikomunistické hysterii jsou trnem v oku dokonce už i symboly. V červnu 2008 Litva přijala zákon, který zakazuje vystavovat na veřejnosti komunistické symboly, jako jsou srp a kladivo, nebo veřejně hrát sovětskou hymnu. V dubnu 2009 přišla polská vláda s návrhem rozšířit zákaz propagace totalitních ideologií na komunistické knihy, oblečení a další podobné předměty: člověk by tak mohl být stíhán dokonce i za nošení trička s portrétem Che Guevary.Stejně tak se nelze divit, že ve Slovinsku je největší výtkou populistické pravice tamní levici, že je „pokračovatelkou tradic“ bývalého komunistického režimu. V takové dusivé atmosféře jsou nové problémy a výzvy chápány v kontextu starých bojů, a to až po absurdní tvrzení (které občas slýcháme v Polsku a ve Slovinsku), že obhajoba práv gayů a práva na potrat je součástí temného komunistického spiknutí, které si klade za cíl demoralizovat národ.Odkud se bere tato renesance antikomunismu? Proč jsou staré přízraky oživovány v zemích, v nichž většina mladých lidí komunistickou éru vůbec nezažila? Nový antikomunismus skýtá jednoduchou odpověď na následující otázku: „Pokud je kapitalismus o tolik lepší než socialismu, proč jsou naše životy pořád tak mizerné?“To proto, věří mnozí, že ve skutečnosti nežijeme v kapitalismu: nemáme ještě skutečnou demokracii, ale jen její falešnou napodobeninu, tytéž staré síly stále tahají za nitky moci, malá sekta bývalých komunistů přestrojených za nové vlastníky a manažery – ve skutečnosti se nic nezměnilo, a tak potřebujeme další čistku, revoluci je třeba opakovat…Tito zastydlí antikomunisté si neuvědomují, že tento obraz jejich společností se nebezpečně blíží nejzneužívanějšímu klasickému levicovému obrazu kapitalismu: společnosti, v níž je formální demokracie pouhou zástěrkou, která maskuje vládu bohaté menšiny. Jinými slovy, znovuzrození antikomunisté si neuvědomují, že to, co kritizují jako perverzní pseudokapitalismus, je ve skutečnosti samotný kapitalismus.Je nepochybně pravda, že když se komunistické režimy zhroutily, bývalí rozčarovaní komunisté byli v lepší pozici, aby převzali otěže nové kapitalistické ekonomiky než populističtí disidenti. Zatímco se hrdinové protikomunistických protestů dál opájeli idealistickými sny o čestnější, spravedlivější a solidárnější společnosti, bývalí komunisté se zdatně přizpůsobili novým kapitalistickým poměrům a novému bezohlednému světu tržní efektivity se všemi jeho novými i starými triky a s celou jeho zkorumpovaností.Pozoruhodný vývoj lze sledovat v těch zemích, v nichž sice komunisté povolili kapitalistické podnikání, ale udrželi si politickou moc: tyto země se zdají být ještě kapitalističtějšími než tradiční bašty západního liberálního kapitalismu. V jakémsi kuriózním dvojnásobném obratu zvítězil kapitalismus nad komunismem, ale cenou za toto vítězství je situace, kdy komunisté porážejí kapitalisty na jejich vlastním hřišti.Z tohoto důvodu vyvolává vývoj v Číně takové znepokojení: osud kapitalismu se vždy zdál být neodmyslitelně svázaný s osudem demokracie a tváří v tvář bouřlivému rozvoji kapitalismu v Čínské lidové republice mnozí analytici stále očekávají, že se zde dříve či později nevyhnutelně prosadí i politická demokracie.Co když se ale tato linie autoritářského kapitalismu nakonec ukáže jako efektivnější, jako lukrativnější než náš model liberálního kapitalismu? Co když už demokracie není nezbytným a přirozeným souputníkem ekonomického rozvoje, ale stala se naopak jeho překážkou?V takovém případě bychom zklamání z kapitalismu v postkomunistických zemích nejspíš nemohli připisovat pouze na vrub „naivních“ očekávání lidí, jimž o kapitalismu chybělo realistické povědomí.Když lidé ve východní Evropě vyšli do ulic na protest proti tamním komunistickým režimům, většina z nich si nepřála kapitalismus. Dožadovali se svobody, aby mohli vést své životy mimo dohled státu, aby se mohli svobodně scházet a říkat si, co chtějí; chtěli žít v prostotě a upřímnosti, bez primitivní ideologické indoktrinace a převládající cynické licoměrnosti.Mnozí komentátoři si povšimli, že ideály, které motivovaly protestující, byly z velké části převzaty z vládnoucí socialistické ideologie samotné – lidé usilovali o něco, co by se dalo právem označit jako „socialismus s lidskou tváří“. Tato vize si možná zaslouží druhou šanci.To nás přivádí k životu a smrti Viktora Kravčenka, sovětského inženýra, který v roce 1944 během služební cesty do Washingtonu zůstal na Západě a jenž následně napsal vzpomínkový bestseller „Zvolil jsem si svobodu“. Jeho autentické svědectví o zločinech stalinismu zahrnovalo detailní popis masových hladomorů na počátku 30. let na Ukrajině, kde Kravčenko – tehdy ještě oddaný stoupenec systému – pomáhal prosazovat kolektivizaci.To, co ví většina lidí o Kravčenkovi, končí rokem 1949. Onen rok zažaloval Kravčenko Les Lettres Françaises za pomluvu poté, co tento týdeník francouzské komunistické strany napsal, že je opilec a násilník, jenž bije vlastní ženu, a že jeho memoáry jsou propagandistickým pamfletem amerických špionážních služeb. V pařížské soudní síni se na místě vyhrazeném pro svědky střídali sovětští generálové a ruští rolníci, aby debatovali o oprávněnosti obvinění vznášených Krevčenkovou knihou, a proces přerostl z osobní kauzy v okázalou obžalobu celého stalinského systému.Avšak hned po svém vítězném procesu, zatímco byl po celém světě oslavován jako hrdina studené války, měl Kravčenko odvahu vystoupit s vášnivou kritikou proti honům na čarodějnice organizovaným senátorem Josephem McCarthym. „Jsem hluboce přesvědčen,“ napsal, „že v boji proti komunistům a jejich aparátu … bychom se neměli uchylovat k metodám používaným komunisty.“ Varoval tím Američany, že když povedou boj proti stalinismu takovýmto způsobem, vystavují se nebezpečí, že začnou připomínat své protivníky.Kravčenko byl také stále posedlejší kritikou nerovností západního světa a napsal pokračování knihy „Zvolil jsem si svobodu“, která nesla příznačně název „Zvolil jsem si spravedlnost“. Zasvětil svůj život hledání méně vykořisťovatelských forem kolektivizace a skončil v Bolívii, kde promrhal veškerý svůj majetek, když se pokoušel zlepšit postavení chudých farmářů. Zdrcen svým neúspěchem se stáhl do soukromého života a v roce 1966 se zastřelil ve svém domě v New Yorku.Proč se o tom ale vůbec zmiňuji? Podvedeni komunismem 20. století a rozčarováni kapitalismem 21. století nám nezbývá než doufat v nové Viktory Kravčenky – a v to, že je potká lepší osud. Při hledání spravedlnosti budou muset začít od úplného začátku. Budou muset přijít s vlastními ideologiemi. Budou odsuzováni jako nebezpeční utopisté, ale jen oni se budou moci pokládat za doopravdy probuzené z utopického snu, který nás ostatní drží ve své moci.(Z anglického originálu přeložil Radovan Baroš.)Prevzaté: www.blisty.cz :: Dvacet let pádu

Reklamy
This entry was posted in Zamatové súkno po 20. rokoch. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s