Dějiny jinak: Situace na konci tisíciletí na příkladu Česka

Od roku 1989 je zde “druhý protektorát” (je možná i periodizace druhý od 1939, třetí od 1989, čtvrtý od 1993), “demokratický” režim, který je tak demokratický, že se za celou dobu nepodařilo prosadit ani požadavek referenda. (Pokud vím, ještě nikomu se nepodařilo uvést jediný konkrétní případ, v čem je tento režim demokratičtější než ten dřívější. Jediný uváděný argument, že dnes ti, kdo mají peníze, mohou cestovat do zahraničí kdykoli se jim zachce, také poněkud selhává na tom, že to mohli dříve například řezníci a veksláci také. Navíc je zde posun v tom, že dřív se tomu říkalo korupce, a nyní svoboda.)

Jan Kristek

spis Drang nach Osten, můžete stahnout dole v příloze, Janovy stránky zde

Po roce 1989 u nás nastala nová  doba římská, kdy na naše území vpadli
narkomani a kvádrové (hlavně fialoví), třebaže si mnozí občané původně
představovali,  že  přijde  něco  úplně  jiného  –  třeba čekali novou
renesanční dobu, podobnou době vlády Jiřího z Poděbrad.
(Dnešní  římskou dobu  můžeme nazývat  třetí dobou  římskou, pokud  za
první považujeme 1. – 4. století, za druhou období 1620-1918.)

Od roku 1989 je zde “druhý  protektorát” (je možná i periodizace druhý
od 1939, třetí  od 1989, čtvrtý od 1993),  “demokratický” režim, který
je  tak demokratický,  že se   za celou  dobu nepodařilo  prosadit ani
požadavek referenda.
(Pokud vím, ještě nikomu se  nepodařilo uvést jediný konkrétní případ,
v čem je tento režim demokratičtější  než ten dřívější. Jediný uváděný
argument,  že dnes  ti, kdo  mají peníze,  mohou cestovat do zahraničí
kdykoli se jim zachce, také poněkud  selhává na tom, že to mohli dříve

například řezníci a  veksláci také. Navíc je zde posun  v tom, že dřív
se tomu říkalo korupce, a nyní svoboda.)
Praseidentem  se  stal  Havel  z  Hrádečku.  Jeho  volba tehdy USA ani
nepřišla  moc draho.  Uvádí se,  že osobám,  které Havla  podporovaly,
vyplatily celkem 400.000 dolarů.
Nikdo nemá  Havlovi za zlé, že  když mu byly čtyři  roky, Heydrich jej
kolébal na  kolenou a říkal:  “Z tebe bude  dobrý Němec.” (Zde  musíme
Heydrichovi  přiznat,  když  už  nic  jiného,  tedy  jisté  předvídací
schopnosti.  Těžko později  někdo hájil  německé zájmy  víc, než právě
Havel.) Tehdy,  jako malé dítě,  z toho nemohl  mít rozum. Problém  je
spíše v tom,  že rozum nedostal ani později, a  když se dostal k moci,
nenavázal ani  tak na politiku “státního  presidenta” Háchy, ale právě
na protičeskou a protislovanskou  politiku Heydrichovu. Někomu se může
až zdát, že se stal jakýmsi Heydrichovým pohrobkem.
(Havlovu  politiku  by  tedy  bylo  možno  zjednodušeně zhruba shrnout
jednou větou:  Češi mu zabili  strýčka Heydricha, který  ho kolíbal na
kolenou, a tak se teď mstí.
Ze skutečnosti,  že byl někdo,  jako například Havel,  ve vězení, bych
toho raději moc nevyvozoval. To byl Hitler také. A Havel tím mimo jiné
navázal  na takovou  tradici svého  předchůdce Husáka  (nehledě na, za
krále  se   prohlašujícího,  Matyáše  Hunyadiho).   Podobně  bych  moc
nevyvozoval ani  z údajného disidentství.  Nenáviděný rakouský ministr
vnitra Bach byl původně také  hrdinou z barikád revolučního roku 1848,
který rychle přešel  na druhou stranu. A tak není  divu, že jsme mohli
občas zaslechnout místo starého: “dej  si bacha” i novější verzi: “dej
si rumla”…)

Hned na  začátku roku 1990  se začalo po  vzoru prvního “protektorátu”
psát  Česko-slovensko  s  pomlčkou.  Podobně  jako  tehdy se hned také
začalo s přípravami na rozdělení země, na obnově slovenského “štátu”.
(I  když  na  druhou  stranu  je  třeba  poznamenat,  že například Ján
Čarnogurský  podporoval   rozdělení  země  z  toho   důvodu,  že  jako
pravoslavný  věřící  chtěl,  aby  se  Slovensko  dostalo  z vlivu nové
prořímské garnitury.)
Navenek byl předstírán konflikt mezi Klausem a Mečiarem, kteří, ačkoli
by jinak  u voleb jistě propadli,  za dané situace získali  ve volbách
roku 1992 každý ve své zemi naprostou většinu – jako domnělá protiváha
toho druhého.
Hned  na to  došlo 1.1.1993  k opětovnému  rozdělení Československa na
obdoby  “protektorátu”  Böhmen  und   Mähren  a  slovenského  “štátu”.
Politici,  kterým  se  zmíněnou  hrou  podařilo,  že  byli  zvoleni do
československých  institucí, pak  aniž by  byly provedeny  nové volby,
vládli v  nově vzniklých zemích, k  čemuž měli mandát asi  tak stejný,
jako svaz zahrádkářů.  Do příštích voleb se jim  však podařilo veřejné
mínění  natolik   zmanipulovat,  že  se  jejich   pozice  stala  téměř
neotřesitelnou.
(S výjimkou  jediného otřesu, po kterém  došlo ke jmenování Tošovského
vlády, jejíž všichni členové údajně byli členy Vatikánem řízených sekt
– šlo by tedy o jakýsi unáhlený  pokus Vatikánu o puč. Tento otřes byl
ale natolik  krátkodobý, že po  sobě nezanechal žádné  výraznější, ani
negativní,  ani pozitivní  stopy. Přes  neúspěch tohoto  puče je  však
česká politika stále pod daleko větším vlivem Vatikánu, než by kdokoli
čekal.)

Dnes  můžeme slýchat,  že  Masaryk,  aby vymohl  vznik Československa,
západu nalhal,  že Češi a  Slováci jsou si  podobní, ačkoli to  nebyla
pravda,  a že  proto společný  stát nemohl  fungovat. Rozdíly tu jistě
jsou –  ale ne větší,  než mezi Němci  dvou sousedních okresů.  Jak by
potom  mohlo existovat  Německo? Je  možné, že  se Masaryk  inspiroval
právě  příkladem Německa,  na základě  kterého usoudil,  že by soužití

Čechů  a Slováků  neměl být  problém. Bez  vnějšího zasahování by také
nebyl.

Vážnějším   problémem   u   Masaryka   byl   jeho   posun  “od  Tábora
k Chelčickému”,  od hesla  “Tábor je  náš program”,  které razil ještě
v roce 1918, k  falešnému humanismu. V tomto duchu  bylo také husitské
heslo  “pravda vítězí  nade vším”  nahrazeno zkráceným  a méně určitým
“pravda vítězí” (…tedy možná, za jistých okolností…).
S touto Masarykovou změnou souvisel i jeho odklon od pravoslaví.
(Pro  úplnost  si  připomeňme,  že  československá  pravoslavná církev
přijala srbskou  církevní jurisdikci, pod  kterou tato oblast  spadala
již v době Rakousko-Uherska.)

Po  roce 1989  byla zahájena  systematická likvidace  ekonomiky. Hrubý
domácí  produkt  na  osobu,  který  Československo  před  listopadovým
převratem řadil někam mezi Itálii a Anglii, během několika let poklesl
na jednu čtvrtinu a stále klesá.
Po  roce 1989  bylo vyvlastněno  nejvíc majetku  v historii. Tolik, že
roku 1948 se  o něčem takovém nikomu ani nesnilo.  Uvádí se, že to byl
největší přesun majetku  v historii lidstva bez boje.  (Nešlo tedy jen
o nějakou “loupež  století”, jak se někdy  z neznalosti vykládá. Mohli
bychom  mluvit o  ODSizení majetku.)  Hodnota výrobních  a nevýrobních
prostředků v  ČSSR k roku 1989  se vyčísluje na 2.600  mld Kč. Problém
ovšem je, jakou hodnotu tehdejší koruně přisoudit. Dále je ještě třeba
přičíst  veškerý  osobní  majetek,  o  který  byli  připraveni  občané
(likvidace  všech úspor,  de facto  vyvlastnění většiny  bytů a jiného
majetku, atd.).
Naprostá většina majetku  skončila v zahraničí. Ať již  v rámci dělení
majetku za  tučnou provizi na  Slovensku (každoročně tam  mizí dalších
pár desítek miliard), na Bahamách, ve švýcarských bankách, nebo jinde.
Došlo k naprostému ožebračení Českých  zemí, a toto ožebračování stále
pokračuje. –  Další stamiliardy například mizí  v dotacích na německou
energetiku, ať již jde o Temelín nebo norský plyn.
Životní úroveň v  důsledku toho klesla během krátké  doby na polovinu,
a rovněž dále klesá. Rozdíl mezi příjmy v České republice a “v Evropě”
se stále zvyšuje.
Česko  bylo také  zataženo do  NATO. Navzdory  tomu, že  již František
Palacký říkal, že  vstup do říše (tedy i do  nynější čtvrté – NATO) je
sebevraždou  (dnes  bychom  asi  řekli  “konečnou”).  –  Podobně Karel
Havlíček Borovský  říkal: raději ruský  bič než německou  (dnes bychom
řekli americkou) “svobodu”.
Vstup do  NATO byl politickým nesmyslem,  připomínal spíše “politiku”,
která  se neřídí  heslem něco  za  něco,  ale něco  za něco  do kapsy.
Logické by totiž bylo, vstoupit napřed do  EU, a pak už by se nemuselo
do NATO vstupovat.
Vstupem do  NATO byla právě,  mimo jiné, možnost  tolik proklamovaného
vstupu  do EU  zablokována. USA  tolik toužily  po českém území, které
chtěly  získat pro  své válečné  operace, že  stačilo slíbit, že Česko
vstoupí do NATO, až bude členem EU,  a bylo by do EU okamžitě přijato.
– Pak se už  vždycky mohla najít nějaká výmluva, že  pro vstup do NATO
“nejsme připraveni”. Je možné, že šlo i o sabotáž vstupu do EU. Nechci
se EU nijak  zastávat, ale i kdyby členství v  EU a zároveň nečlenství
v NATO  Česku neposkytlo  lepší pozice,  dal by  se tak alespoň trochu
“podvratný” příklad ostatním evropským zemím. Dnes proto není otázkou,
jestli  Češi do  EU chtějí  nebo jestli  to pro  ně bude  výhodné, ale
– i v případě, že by to výhodné  bylo, jestli mají na něco takového po
vstupu do NATO morální právo.
Přinejmenším bylo možné licitovat, a  ne okamžitě přistoupit na to, že
bude  Česko  do  NATO  platit  větší  příspěvky  než  čtyřikrát  větší
Španělsko. …Přesto  se Česko žádným  “plnoprávným partnerem” nestalo

– podle toho, že přes členství v NATO  byli v roce 1999 Češi v Německu
de facto prohlášeni  za méněcennou rasu a bylo  rozhodnuto, že mají za
totální nasazení dostat menší částku odškodného než “árijci”.
I když na  druhou stranu si musíme  přiznat, že nevíme, jakou  roli ve
vstupu  do NATO  sehrál  mezinárodní  nátlak s  údajnou “diskriminací”
Romů.  Podobně,  jako  bylo   přijetí  mnichovského  diktátu  vynuceno
mezinárodní  kampaní  ohledně  údajné  “diskriminace”  Němců ze strany
československé vlády, mohl být vstup Česka do NATO vynucen mezinárodní
kampaní  ohledně Romů.  Mohlo tedy  jít o  nový Mnichov.  Nemůžeme ani
vyloučit,  že podobně  jako před  obsazením zbytku  českých území roku
1939, bylo  vyhrožováno i bombardováním  Prahy. Ostatně letadla  tehdy
právě stála připravena k útokům na Jugoslávii…
Každopádně  12.  března  1999   zanikly  podpisem  v  americkém  městě
Independence (Nezávislost) poslední stopy české nezávislosti.
Tato  nezávislost  je  dokonce  okleštěna   ještě  víc,  než  byla  za
nacistické  okupace.  Na  rozdíl  od  doby  “protektorátu”  Böhmen und
Mähren,  kdy  byla  zrušena  vojenská  povinnost  a české obyvatelstvo
nemuselo  rukovat do  wehrmachtu, a  zůstalo jen  profesionální vládní
vojsko o  6.000 vojácích, dnes  vojenská povinnost existuje  a Češi do
okupační armády rukovat musejí.
(Rozdíl proti  nacistické okupaci je i  ten, že na rozdíl  od tehdejší
doby  se   dnes  na  některých   školách  žákům  dávají   učebnice  už
“profesionálně” začerněné. – Za  1. protektorátu se učebnice prodávaly
nezačerněné  a žáci  ve škole  si pak  podle instrukcí  učitele určená
místa  začerňovali sami  – zředěnou  tuší, aby  bylo možné je přečíst,
a větší  části  přelepovali  –  průhledným  papírem,  aby bylo na text
vidět.)

Po  roce 1989  došlo také   k hiltonizaci  moci římské  církve. Římská
církev se  dožaduje majetku, který  jí nikdy nepatřil  (a který je  jí
i vydáván), požaduje zrušení Josefových patentů, dere se k moci.
Tyto požadavky, vrátit se do doby před josefínskými reformami, tedy do
doby o  více než před  dvěma sty lety,  svým časovým rozpětím  nápadně
připomínají  pobělohorskou  romanizaci,  kdy  také  šlo  o “návrat” do
předhusitských dob, rovněž  o více než dvě stě  let. Svou nehorázností
také.  Ve svém  dožadování se  majetku, který  jí nepatřil,  vystupuje
římská církev spíše jako teroristická organizace než jako církev.
Stát vynakládá miliardy na  opravu kostelů jakožto kulturních památek,
které pak však jako památky neslouží, neboť římská církev si je zamkne
a používá pouze pro sebe. I  platy kléru (vyplácené státem) jsou vyšší
než platy průměrných lidí, ačkoli kleriky nikdo, kromě nich samých, za
nadprůměrné nepovažuje. A tak dále.
Slyšíme  pořád, jak  byla římská  církev u  nás v  “padesátých letech”
utlačovaná. Opak  je pravdou. Na to,  jak intenzívně spolupracovala za
války  s nacisty,  tu byla  vůči ní  až příliš  velká tolerance.  Této
ponechané volnosti římská  církev v padesátých letech (a  už po válce)
vydatně využívala k likvidaci  svého odvěkého protivníka – pravoslavné
církve. Po  druhé světové křižácké válce  bylo pravoslaví systematicky
likvidováno právě udavači z řad římské církve.
Podle toho, jakým způsobem zneužívá římská církev výrazu bartolomějská
noc
– termínu, který původně  zavedla v rámci terminologického boje na
zlehčení bartolomějského  masakru (při kterém  povraždila desetitisíce
lidí), a který nyní přenáší  na zavření několika klášterů v padesátých
letech, aby sama ze sebe, z masového vraha, udělala oběť – podle toho,
jakým  způsobem tento  termín ukradla,  můžeme soudit,  že se již sama
považuje za vítěze a své protivníky za mrtvé.
(Římská církev totiž z nějakého důvodu (uvádí se, že z černomagického)
vždy  používá  termíny,  symboly  a  další  atributy  svých poražených
nepřátel.  Dominikáni  například  převzali  svůj  úbor od vyvražděných
albigenských. Dvouhlavý  orel, znak habsburské  monarchie, byl původně

znakem  byzantského  císařství.  Poté,  co  se  Římu společnými silami
s Turky  podařilo Byzantskou  říši zničit,  převzala znak  “svatá říše
římská národa  německého”, jak se právě  tehdy začala nazývat. Podobně
se římská  církev ohání “ekumenou”, když  výraz ekumenický byl titulem
byzantského patriarchy, a tak dále.
Naskýtá  se  otázka:  V  jakém  smyslu  používá  římská církev symbolu
Krista?)
Symbolické je  i to, že za  vlády Havla, autora divadelních  her, bylo
Národní divadlo zcela protiprávně předáno do okupace protirenesančnímu
voršilskému  řádu  –  řádu,  který  vznikl  téměř  současně s jezuity,
v podstatě  jako jejich  sesterský řád.   – S  jezuity, kteří  se vždy
snažili právě divadlo ovládnout.

Znovu se  tu objevily snahy,  urychlit rozpad ekonomiky  ještě opětným
zvýšením porodnosti. Čím jiným jsou tvrzení, že je moc důchodců a málo
dětí? Pokud ekonomika není schopna uživit důchodce, jak by mohla ještě
navíc k  nim uživit větší  množství dětí? Musíme  vycházet z toho,  že
česká  společnost  nemá  vyrovnanou  demografickou  strukturu, ročníky
nejsou stejně  silné, a pro  zachování ideálního poměru  produktivního
a neproduktivního obyvatelstva  je vhodné, když  se děti rodí  v době,
kdy je důchodců  málo, a v době, kdy je  lidí ze starších ročníků víc,
naopak porodnost  omezit. Demograficky vhodné  období pro rození  dětí
opět  bude, až  se budou  dostávat do  důchodového věku  slabé ročníky
šedesátých let.  Navíc tyto výkřiky  o národě důchodců  a vysvětlování
poklesu  ekonomiky  “stárnutím  populace”,  samé  to  “kdo  na ně bude
pracovat?”,  přišly  paradoxně  právě  v  době,  kdy  se  dostávaly do
pracovního   věku  nejsilnější   ročníky  z   doby  populační  exploze
sedmdesátých  let,  v  době,  kdy  na  každého  odcházejícího důchodce
přicházeli dva  mladí uchazeči o  práci. Pokud ekonomika  nefunguje za
takových okolností, pak už nevím kdy. Ekonomika však zareagovala jenom
růstem  nezaměstnanosti. Doufám,  že už  dnes lidé  moc nevěří,  že se
ekonomické problémy vyřeší tím, že  se budou rodit další nezaměstnaní.
– Dříve  bylo  výhodné  plození  vojáků  pro  vlastní  armádu, dnes je
výhodnější   přimět  konkurenta,   aby  si   naplodil  vlastní  armádu
nezaměstnaných…

Už ani nepřekvapí, že za vlády “velkého zastánce svobod” byla zavedena
absolutní  cenzura  –  možnost  žalovat  kohokoli  (v nižším sociálním
postavení) za  jakýkoliv výrok. Také  je velmi rozšířena  autocenzura.
(Také  šéfredaktor,  který  byl   ochoten  otiskovat  mé  články,  měl
autonehodu.)
Třebaže jsou známy přátelské vztahy  Karla IV. a srbského cara Dušana,
český  okupační  diktátor,  jak  bychom  jej  mohli nazývat analogicky
k podobným užívaným termínům, Havel v rámci falšování dějin pojmenoval
českou  jednotku SFOR,  určenou k  vyvražďování zbylých  Srbů v Bosně,
“Jednotkou  Karla  IV.”  Po  vzoru  “svatováclavských  medajlí”, které
nacisté  za druhé  světové křižácké  války udělovali  kolaborantům, se
pakt čtyř fašistických organizací nazval “Svatováclavskou dohodou”.
Pod  heslem  demokracie  se  buduje  společnost,  kde “všichni jsou si
rovni, někteří však více”.
(Například  snahy  o  zavedení  školného  také  nejsou ničím jiným než
snahou  zavést,  analogicky  jako   tomu  bylo  v  případě  dřívějšího
“dělnického původu”,  jako hlavní kritérium pro  přijetí na školu, pro
změnu prasečkářský původ.)
V rámci “rozděl a panuj”, ve snaze zamezit komunikaci mezi lidmi, bylo
jízdné a poplatky za telefon zvýšeny tak, aby se tyto služby staly pro
lidi s průměrným příjmem v podstatě nedostupné. (Také je tu zarážející
provázanost  těchto služeb  s organizovaným  zločinem.) “Kapitalismus”
přinesl  i zrušení  veřejných záchodků  – aby  člověk “na jednu nádrž”

nedošel  moc daleko.  Schránky na  dopisy byly  v podstatě  změněny na
schránky na bankovní výpisy.
Vymýšlejí se speciální  extra daně na kopírování, které  v době údajné
informační  revoluce  znemožňují  používání  xeroxu podobným způsobem,
jako v době údajné renesance zákazy habsburských okupantů znemožňovaly
používání knihtisku.
Podobně jako  jinde v “demokratickém”  světě, i zde  dochází k umělému
rozdělení lidí na ty, kteří práci mají a kteří jsou nuceni pracovat do
úmoru, a  na ty, kteří práci  nemají – aby byli  deprimováni pro změnu
zase tím. A tak přes  obrovskou nezaměstnanost, dnes Češi tráví nejvíc
času v práci na světě! (V roce 2000). A rozhodně ne za nejvíc peněz.
Uměle se vytvářejí  rozdíly i mezi důchodci. –  Každou úpravou důchodů
narůstá rozdíl mezi nízkými a vyššími důchody.
Pokud  jde  o  změny  v  politické  terminologii,  zdá  se,  že  výraz
demokracie se již téměř důsledně používá pro fašismus.

“Normalizace” sedmdesátých a osmdesátých  let vykonala své. Obyvatelé,
navenek  projevující   nespokojenost  s  režimem,   byli  již  natolik
nalomeni, nakloněni  tomu, podřídit se moci,  a bránily jim v  tom již
jenom  ohledy,  “co  by  tomu  řekli  známí”,  že  stačilo v roce 1989
přejmenovat Státní  bezpečnost na pravici, čímž  se stala “společensky
přijatelnou”, a  lidé hned začali  poslouchat své staronové  pány jako
hodinky.
Jelikož všechny parlamentní strany, až na komunistickou, svou podporou
natismu  ztratily  charakter  politických  stran  a  nabyly  charakter
teroristických  organizací,  máme  dnes  konečně  systém jedné strany,
navíc systém jedné  strany, která není u moci.  Kdyby to nebyla taková
tragédie, bylo by snad i  zábavné pozorovat, jak se vládnoucí extrémně
pravicové organizace navzájem na oko  napadají a obviňují z levičáctví
a ze socialismu.
Je  zajímavé,  jak  nápadně  způsob,  jakým  pravicové strany, složené
převážně z bývalých komunistů,  napadají nynější komunistickou stranu,
připomíná způsob,  jakým římská církev útočila  na reformované církve.
Je  zajímavé,  jak  se  pravicové  strany,  které  převzaly  od bývalé
komunistické strany snad všechno špatné, co v ní bylo, brání myšlence,
že by mohly mít nějakou kontinuitu  s bývalým režimem. Je sice pravda,
že podobně  jako v případě rozdílu  mezi předhusitskou a potridentskou
církví došlo i v tomto případě k posunu od politického stylu “kdo chce
s vlky býti, musí s nimi blíti” (mám na mysli například popíjení vodky
wýborové
) k systému, kdy se kariéra  dělá nastavováním zadků, i tak je
zde ale kontinuita rozhodně patrnější  než v případě kontinuity římské
církve, o které, pokud vím,  z pravicových politiků málokdo pochybuje.
Vždyť se často jedná o ty samé špatné osoby.
Česká republika je  dnes těžce zkoušená okupovaná země,  která úpí pod
okupační správou, a podobně jako  v případě ostatních evropských zemí,
zatím bez nejmenších stop po nějakých náznacích na změnu.
Krátce  řečeno: Z  Čech se  stala “země,  kde zítra  znamená za  hodně
dlouho”.

Žijeme v podivné zemi, kde  jsme svědky velkých Palachových oslav, ale
všechny případy, kdy  se lidé upálili na protest  proti novému režimu,
tento  “demokratický” režim  – na  rozdíl od  dřívějšího “totalitního”
– zatím vždy ututlal.
Žijeme v zemi,  kde jsou neustále omílány hrůzy  padesátých let (ovšem
bez toho, aby se po pravdě  dodalo, že byly inscenovány západem), a to
přesto, že v  padesátých letech přišlo o život  asi 1000 lidí, přičemž
za  nového  “demokratického”  režimu  jich,  podle  údajů zveřejněných
i v  televizi,  beze  stopy  zmizelo  několik  desítek  tisíc.  (Kromě
oficiálně uváděných vražd, autonehod a jiných “nehod”.)

Donekonečna  je   připomínán  případ  Milady   Horákové,  jediné  ženy
odsouzené v procesech padesátých let k smrti, za situace, kdy je ročně
prodáváno několik tisíc dívek sadistickým úchylům “na jedno použití”.
– A každou chvíli můžeme i ve sdělovacích prostředcích sledovat soudní
procesy,  které sice  nejsou nazývány  politickými, ale  na kterých je
opravdu těžké najít cokoli nepolitického.

V poslední  době začíná  být také  módou, nerozlišovat  naše a německé
mrtvé z druhé světové křižácké války, nerozlišovat útočníky od obětí.
Za černomagického obřadu byly pohřbeny  do masového hrobu i pozůstatky
vojáků  padlých  na  obou  stranách  v  bitvě  na  Bílé hoře, tedy jak
křižáckých útočníků, tak obránců renesance.
Fašizující tendence v Čechách nyní vrcholí mimo jiné snahami o zničení
sochy Jana Žižky na Vítkově.
Velmi  symbolická  je  i  skutečnost,  že  pro  mezinárodní fašistický
kongres  (IMF) v  roce 2000  byl vybrán  právě Vyšehrad.  – V  případě
demonstrací pak  tudíž šlo o,  předem k neúspěchu  odsouzené, dobývání
fašisty obsazeného  Vyšehradu. Místa tak  spjatého s historií  českého
národa, místa, které  jako jediné nebylo dobyto ani  za polské okupace
na začátku  druhého tisíciletí, a naopak,  jehož dobytím na křižáckých
okupantech později začaly dvě nejslavnější období české historie – jak
doba husitská, tak doba poděbradská.

Zdroj: www.osud.cz

Reklamy
This entry was posted in Demokracia, História, Správy a politika. Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s