James Petras: Rusko na prahu dvojí revoluce

Russia’s Vulnerability to EU – US Sanctions and Military Encroachments
Prof. James Petras

Zasvěcená lekce amerického vědce

Trojúhelník Washington Moskva – okolní svět je znovu v epicentru. Pod jeho krustu nahlíží James Petras, emeritní profesor newyorské Binghamton University i Saint Mary´s University Halifaxu.

Vyšlo mu 64 knih v 29 jazycích a přes 600 vědeckých statí (v  American Sociological Review, British Journal of Sociology,Social Research či Journal of Peasant Studies). Teď uvažuje nahlas na téma témat:

„Převrat na Ukrajině, sponzorovaný USA a EU, a její proměna ze stabilního obchodního partnera Ruska v ekonomického chráněnce EU a nástupiště NATO, jakož i následné hospodářské sankce proti Rusku za to, že podpořilo etnické menšiny v Donbasu a na Krymu, ilustrují nebezpečnou zranitelnost ruské ekonomiky a státu. Dnešní snaha posílit tváří v tvář těmto výzvám národní bezpečnost a ekonomickou odolnost Ruska vyžaduje kritickou analýzu politiky a struktur, které se vynořily v postsovětské éře.“

Především následků toho, že v „uplynulém čtvrtstoletí byl majetek ve veřejném vlastnictví ze všech odvětví ruské ekonomiky v hodnotě tisíců miliard dolarů nelegálně převeden či násilně ukraden oligarchickými gangstery“. Že „následkem katastrofálního zhroucení ekonomiky v letech 1990-1999 zemřelo předčasně 6 miliónů mužů“ a jejich „očekávaný průměrný věk klesl z 67 let za sovětských časů na 55 let za Jelcinovy éry“.

„HDP Ruska se propadl o 60 procent.“ To je „u země, která nevede válku, rekord v celých dějinách“. Poté, co si „Jelcin násilím usurpoval moc a rozstřílel ruský parlament, se ´prioritou´ režimu stala privatizace ekonomiky, výprodej energetických a ostatních přírodních zdrojů, bank, kapacit dopravy a komunikací za desetinu či ještě menší zlomek reálné hodnoty vlastním kumpánům a zahraničním subjektům“.

Kdekoli to narazilo, odpor vyrážela „potlačit ozbrojená lůza v režii oligarchů“, neštítící se žádných „výhružek, útoků ani vražd“. Násilnické metody „spekulantů s nemovitostmi vyštvaly z domovů i statisíce seniorů v pokročilém věku“.

„Velevážená západní média rozkradení Ruska velebila coby přechod ke ´svobodným volbám a ekonomice volného trhu´. Psala oslavné tirády, vykreslující politickou moc a nadvládu oligarchických gangsterů jako nástup ´liberální demokracie´. Ruský stát se z globální supervelmoci stal submisívně podřízeným režimem, prolezlým západními špionážními službami a zbaveným schopnosti vládnout a domoci se toho, co stálo ve smlouvách a dohodách se západními partnery.“

„USA a EU urychleně eliminovaly ruský vliv ve východní Evropě a obratem si přisvojily i jejich ekonomiky, jež byly dosud ve vlastnictví státu, masová média a finanční instituce. Činitele komunistického, levicového a dokonce i vlasteneckého ražení vyrazily a nahradily poslušnými slouhy politiky ´volného trhu´ a NATO. Spojené státy a EU porušily úplně vše, co bylo zakotveno v Gorbačovových ujednáních se Západem: východoevropské režimy se staly členy NATO; Západní Německo anektovalo Východní a podél ruských hranic expandovaly vojenské základny.“

Do země byly implantovány „´myšlenkové tanky´, pracující pro NATO a vybavené špionážním krytím a propagandistickou municí proti Rusku“. Začaly tam „operovat stovky nevládních organizací, financovaných USA, v roli propagandistických a organizačních nástrojů patolízalské neoliberální politiky. Na někdejším sovětském Kavkazu i Dálném východě, především v Čečensku, Západ inicioval separatistická sektářská hnutí a vyzbrojil vzbouřence. Spojené státy sponzorovaly kavkazské diktátory a zkorumpované neoliberální loutky v Gruzii. Ruský stát byl kolonizován a jeho fiktivní vládce Boris Jelcin, upadající často do alkoholického limbu, podepisoval jako figurka na drátcích svých loutkovodičů rozhodnutí, jež stát a zemi jen dál dezintegrovala.“

„V paměti ruského lidu je Jelcinova dekáda pohromou.“ Pro „USA a EU, ruské oligarchy a jejich zázemí to byl ´zlatý věk´ loupeže“. „Drtivá většina Rusů ho vnímá jako dobu temna, kdy věda a kultura skomíraly“ a „vědci, umělci i inženýři světové úrovně živořili a upadali do zoufalství a bídy či museli emigrovat“. „S porušováním všech smluv s ruským státem se začalo pokaždé ještě dřív, než na nich stačil uschnout inkoust“. Byla to „éra unipolárního světa se středem v USA, ´nového světového řádu´, kdy Washington naprosto beztrestně dirigoval nacionalistické odpůrce Ruska a napadal jeho spojence“.

Když na přelomu tisíciletí nastoupil Putin, jeho „prvním a urgentním úkolem bylo zastavit pád Ruska do úplné nicoty“. Už to ovšem Washington vnímal jako „vybočení z normy“, zavedené za „Jelcinovy dekády bezmezné loupeže a manipulace“. „Ekonomika se začala zotavovat a znovu růst, zlepšovala se zaměstnanost, mzdy, životní úroveň i křivka úmrtnosti.“ Západní podnikatelské kruhy „obnovu práva a řádu“ a „eliminaci gangsterství“ kvitovaly. Naproti tomu „síly, formulující politiku Washingtonu i Bruselu“ – i „supí kapitál z Wall Street a londýnské City“ – „začaly Putina obviňovat z ´narůstajícího autoritářství´ a ´etatismu´“ (zvlášť když „ruské úřady začaly oligarchy vyšetřovat za daňové úniky, praní špinavých peněz ve velkém, korupci veřejné moci a dokonce i vraždy“).

„Putinův nástup se časově shodoval s cenovým boomem na trhu energetických komodit. Spektakulární růst cen ruské ropy, plynu i kovů (2000-2013) umožnil ruské ekonomice rychlý růst, zatímco ruský stát posílil regulaci ekonomiky a zahájil obnovu své armády.“ To spolu s faktem, že se mu podařilo „skoncovat s nejneslýchanějšími formami rozkrádání ruského hospodářství a obnovit suverenitu Ruska“, zajistilo Putinovi popularitu u vlastní veřejnosti.

Oč víc se „Rusko distancovalo od pseudosatelitní politiky, činitelů a praktik z Jelcinovy éry“, tím agresívněji „USA a EU stupňují mnohostrannou nepřátelskou strategii, mající Putinovu moc podlomit a vrátit k ní poddajné neoliberální klony Jelcinova typu“. „Ruské nevládní organizace, financované americkými nadacemi, působí jako tykadla CIA a organizují masové protesty proti činitelům, vzešlým z řádných voleb. Ultraliberální politické strany se západním zázemím se v nich bezúspěšně snaží dosáhnout na mocenské posty v centru i regionech. AmerickýCarnegie Center, financovaný vládou USA, notoricky známý kolovrátek propagandy“, se Putina snaží „stůj co stůj démonizovat jako ´autoritářského politika´, ´pronásledujícího´ oligarchický disent a ´restaurujícího příkazovou ekonomiku sovětského ražení´“.

Současně graduje agrese proti řadě ruských spojenců – hlavně na Středním východě, kde vyvrací či minimálně oslabuje hrstku sekulárních spojenců Moskvy proti zdivočelému islamismu. Útok „gruzínského režimu s USA za zády na ruského chráněnce, Jižní Osetii, v roce 2008“ neváhal dokonce „povraždit spoustu příslušníků ruských mírových sil a  stovky civilistů“.

Nové kvality to vše nabývá počínaje „státním převratem na Ukrajině, financovaným USA, proti řádně zvolenému prezidentu Viktoru Janukovyčovi, kladoucímu odpor anexi země ze strany EU a jejímu zatažení do NATO. Washington tu nastolil loutkový režim, radikálně nepřátelský vůči Rusku a populaci jihovýchodu země a Krymu. Ruský odpor vůči puči a podpora demokratických federalistů na jihovýchodě a Krymu posloužily za záminku západních sankcí s cílem rozložit ropné, bankovní a výrobní odvětví Ruska a ochromit jeho ekonomiku. Imperiální stratégové Washingtonu a Bruselu porušili všechny dohody s Putinovou administrativou a pokusili se proti ruskému prezidentovi obrátit i Putinovy spojence z řad oligarchů.“ Hlavně „pohrůžkami na adresu jejich jmění na Západě“ („na bankovních účtech a v nemovitostech, pořízených za vyprané peníze“).

Kurs rublu se od počátku roku snížil o 24 procent. Prodražuje to dovozy a poškozuje masu běžných spotřebitelů. Nehledě na „válku USA a EU proti ruské ekonomice“ se však „Putin ve veřejnosti nepřestává těšit nesmírné popularitě“. Jeho „prozápadní oponenty to vytlačuje na smetiště dějin“.

Zranitelnost Ruska proti vnějšímu nátlaku však není zanedbatelná.  Souvisí právě i se strategií, na níž vsadil sám Putin „po rozkradení ruské ekonomiky oligarchy a drastické degradaci ruské společnosti“. Jejím prvým principem byl „diferencovaný přístup k ´ekonomickým´ a ´politickým´ oligarchům“. S těmi prvými usiloval o „spolupráci při obnově ekonomiky“, kdežto ty s politickými ambicemi, sponzorující Jelcinovy lidi i v politice, vytlačoval a podrobil i justičnímu postihu (za pikantní škálu „zločinů od praní špinavých peněz, přes podvody a nelegální finanční převody do zahraničí až po nájemné vraždy konkurence“).

Druhým – „spolupráce se západní státy a ekonomikami, spíš ale cestou reciproční tržní směny, než jednostranných západních akvizic ruských zdrojů, převažujících za Jelcina“ a rovněž „větší vojensko-politické integrace s USA a EU, chránící ruské hranice i sféry vlivu“ (až po poskytnutí vojenských základen a zásobování invazních vojsk v Afghánistánu, mlčenlivou toleranci sankcí proti Íránu i invaze a okupace Iráku nehledě na letité ekonomické vazby s Bagdádem a zelenou leteckým úderům NATO na Libyi).

Díky „Putinovu tichému politickému a diplomatickému souhlasu s vojenskou expanzí USA a NATO prosperovaly i ruské obchodní, investiční a finanční vazby se Západem. Ruské firmy získávaly úvěry na západních kapitálových trzích; zahraniční investoři se slétali na ruskou burzu a nadnárodní korporace budovaly společné podniky.“ To vše se markantně promítlo i v životní úrovni populace a zmrtvýchvstání ruské vědy, školství a kultury.

Třetím nosným směrem Putinovy strategie byla „renacionalizace strategických odvětví ropy a plynu“. Ta ovšem „vstoupila do společných podniků se západními ropnými a plynařskými giganty a dominovala v ruském exportu na vrcholu poptávky po energiích“. Vedlo to jak k „boomu dovozu, taženého konzumem“, tak k „prohloubení ´integrace´ Ruska se západními trhy“.

A právě toto „orientace na Západ, Putinův počáteční taktický úspěch, začala obnažovat ruskou strategickou zranitelnost“. Poprvé vyšla najevo, když západní země neváhaly „podpořit zkorumpované oligarchy mediální démonizací ruské justice za postih usvědčených oligarchických gangsterů typu Michaila Chodorkovského“. Podruhé – v podobě „západní finanční a politické podpory neoliberálů z Jelcinovy éry proti Putinovu Jednotnému Rusku“. Tady už bylo jako na dlani, že „Putinova snaha obnovit suverenitu země se příčí západním plánům udržet Rusko v pozici vazalského státu“.

USA a jejich evropský satelitní prstenec si „sérii Putinových vstřícných kroků dlouho vykládaly jako známku slabosti“. A v polovině „druhé dekády nového století dospěly k zásadnímu strategickému rozhodnutí ruskou svrchovanost a ekonomickou suverenitu oslabit“: „ovládnutím Ukrajiny, vypuzením Ruska z jeho černomořské vojenské základny na Krymu, proměnou Ukrajiny v předsunuté útočiště NATO a přetnutím ekonomických vazeb východní Ukrajiny s Ruskem – především ukrajinských výrobců strategické výzbroje“. „Kyjevská junta rozpoutala dobyvačnou válku a čistku demokratických, protipučistických sil Donbasu s jeho ruskou národnostní menšinou a vazbami těžkého průmyslu na Rusko.“

„Sankce“,“trestající“ Rusko za odvetný krok na Krymu, „těží ze zranitelnosti ruské ekonomiky, která je důsledkem Putinova rozvojového modelu“. A to především z „1) jeho strategie ekonomického rozvoje Ruska, závislé na ´ekonomických oligarších´ orientovaných na Západ; 2) jeho akceptace většiny privatizačních kauz z Jelcinovy éry; 3) jeho rozhodnutí dát se cestou obchodu se Západem, přehlížející čínský trh; 4) jeho podpory exportní strategie, založené na ropě a plynu, místo rozvoje diverzifikované ekonomiky; 5) toho, že při obnově a řízení špičkových výrobních sektorů závisí na spojencích z řad loupeživých baronů – s nulovou reálnou zkušeností s rozvíjením průmyslu, nulovými schopnostmi ve finanční sféře, chatrnou technologickou erudicí a absencí marketingové koncepce.“

Tito lidé jsou – na rozdíl od čínských podnikatelských špiček – „totálně závislí na západních trzích, financích i technologiích a udělali minimum pro rozvoj vnitřního trhu, samofinancování a reinvestice svých zisků či zvýšení produktivity s využitím ruských technologií a výzkumu. Tváří v tvář sankcím jsou tak Putinovi hlavní spojenci z řad oligarchů pro formulaci efektivních odpovědí tím nejslabším článkem. Tlačí na Putina, aby se Washingtonu podrobil, protože se u západních bank snaží dosáhnout, aby se jejich majetků a účtů sankce nedotkly. Na ochranu svých aktiv v Londýně a New Yorku jsou ochotni udělat cokoli. A tedy i cokoli pro to, aby Putin nechal bojovníky za svobodu na jihovýchodní Ukrajině na holičkách a dohodl se s kyjevskou juntou.“

Hlavní Putinovi spojenci z řad oligarchů jsou tak „úzce spjati s politickými nepřáteli Ruska“. A především to mění zdroj Putinova počátečního „taktického úspěchu“ ve „strategickou slabinu při obraně země proti snaze ji ekonomicky ochromit“. Schopnost ruské vlády čelit vnější tlakům a zrychlit rozvoj ekonomiky je tak „mnohem slabší, než kdyby byla pod větší státní kontrolou“. „Putina čekají těžké časy přesvědčování soukromých majitelů průmyslových kapacit, že mají přinášet oběti – jsou totiž příliš rozmazlení výhodami, dotacemi a státními zakázkami“. A za situace, kdy na ně „jejich západní finanční partneři tlačí, aby spláceli své dluhy a nové úvěry jim odmítají poskytnout“, ruské „privátní elity vyhrožují, že vyhlásí bankrot či omezí výrobu a budou propouštět“.

Jádro „ruské průmyslové ´kapitalistické´ třídy netvoří podnikatelé, ale spíš západně orientovaní výběrčí renty a jejich kumpáni“.  Mnozí jsou navíc původem „gangsteři a kondotiéři“. Svou image pak sice svěřili do rukou vizážistů reklamních agentur, „schopnost rozvíjet své firmy v konkurenceshopné podniky však jaktěživ neprokázali“. Pod tlakem sankcí se tak „ruský průmysl ukázal natolik nepřipravený nahradit dovozy vlastní produkcí“, až to musel napravit sám Putin „sjednáním obchodních a importních smluv s Čínou i jinými zdroji“.

„Momentální ofenzíva Západu proti Rusku není pomíjivou epizodou: je začátkem dlouhé a intenzivní ekonomické a politické konfrontace. A třebaže Rusko zranitelné je, nepostrádá zdroje a kapacity, umožňující vzdorovat, bránit svou státní suverenitu a rozvíjet vlastní ekonomiku.“

To si ovšem – shrnuje americký profesor – vyžádá hned několik zásadních a razantně prosazených kroků:

  • – „Prvním a nejnaléhavějším je diverzifikovat ekonomiku; své vlastní suroviny zpracovávat doma a masivně investovat do náhrady západních dovozů tuzemskou produkcí.“ Zahraničněobchodní obrat směrem k Číně je „pozitivním krokem, nesmí však opakovat dosavadní model směny finální produkce za komodity typu ropy a plynu“;
  • „Renacionalizovat banky, zahraniční obchod a strategická průmyslová odvětví, skoncovat s pochybnou ekonomickou a politickou loajalitou a rentiérským chováním dnešní dysfunkční soukromé ´kapitalistické´ třídy. Opřít se ne o oligarchy, ale o technokraty, ne o rentiéry, ale o podnikatele, ne o spekulanty, kteří vydělávají v Rusku a investují na Západě, ale o participaci pracujících – tedy prohloubit národní, veřejný a produktivnícharakter ekonomiky. Mít oligarchy za loajální jen proto, že zůstali doma a deklarují oddanost Putinově administrativě, už nelze.“ Poněvadž „Rusko investic zbavili, své vlastní bohatství převedli do zahraničí a pod tlakem západních sankcí ohrozili legitimní moc státu“.

– „Rusko potřebuje novou ekonomickou a politickou revoluci –kdy vláda vezme na vědomí, že Západ je imperiální hrozbou a opře se místo pofidérních oligarchů o organizovanou dělnickou třídu. Putinova administrativa vytahuje Rusko z propasti a tím, že zarazila západní agresi na Ukrajině, vrací Rusům důstojnost a sebedůvěru. Prezident Putin však z tohoto bodu musí dál kupředu a eliminovat celý Jelcinův klepto-stát i –ekonomiku, reindustrializovat ji, diverzifikovat a pro diverzifikované hospodářství rozvíjet technologie posledních generací. Rusko potřebuje rozvinout nové formy demokracie, díky nimž zvládne přechod do stadia bezpečného, protiimperialistického, suverénního státu.“

„Prezident Putin disponuje podporou drtivé většiny ruského lidu, vědeckými a odbornými kádry, spojenci v Číně i dalších zemích BRICS, vůlí i mocí ´vykonat správnou věc´. Otázkou zůstává, zda Putin tuto svou historickou misi zvládne či, ať už ze strachu či váhavosti, před hrozbami nebezpečného Západu v úpadku kapituluje.“

ZDROJ: http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/912/james-petras-rusko-na-prahu-dvoji-revoluce

Reklamy
This entry was posted in Rusko, Spoločenské a politické analýzy a súvislosti and tagged , , , , , , . Bookmark the permalink.

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s